Mám přítelkyni, s níž její patnáctiletá dcera vůbec nemluví. Občas z toho má červené oči. Jiná má dceru, která někdy pusu ani nezavře. Ale bohužel z ní jdou jen žlučovité ironické řeči, všechny kolem kritizující, napadající, zraňující. Ve své bezbřehosti jde tak daleko, že neváhá skandalizovat vlastní rodinu udáním za násilí. Na matčino domlouvání i na jakýkoliv dotyk reaguje dcera odmlouváním, drzostí a obviněním z obtěžování. Kamarádka přiznala, že bezmoc ji párkrát přivedla k neprozřetelné facce, ale postoj dívky ji ranil natolik, že se chtěla zabít. Protože rodinu znám, snažila jsem se jí vysvětlit, že její dítě je pouze v problémovém období. Že dcera jen nedomyslela, jaký význam mají řeči o bití, když se sdělí veřejně. Je lehké mít nadhled, když jde o jiné lidi, ale zmatek v hlavě je k nepřežití, když jde o vlastní rodinu.

"Mám takového milého žáka, a tak jsem jej při jedné příležitosti objala kolem ramen. Ten se na mě obořil se slovy: Vy jste snad pedofilka, paní profesorko! Zachvátil mě zmatek, hořkost a zlost. Pamatuji si, že já jako studentka jsem byla moc ráda, když mi dal oblíbený profesor najevo svoji náklonnost. Myslím, že to nikdy nebylo něco, co by hraničilo s dobrým vkusem,“ přišla za mnou přítelkyně – profesorka prestižního gymnázia. Jak to je s dotýkáním se dětí? Můžeme je ještě vlastně pohladit po vlasech, nebo poplácat po ramenech? Kde je to zákonné jednání a kde už zneužívání?

Říkáte si, co s tímto tématem na začátku prázdnin?  Ale ono je aplikovatelné na rodinu, kroužek, na pobyt dětí u příbuzných i přátel, na mládežnický turistický tábor. Mnoho učitelů si povzdechne nad svým údělem. Dle nich nemají velkou šanci děti usměrnit, když jejich chování překračuje únosnou míru školního pořádku. "Když nadávky jsou až moc hrubé a agresivita některých je neúnosná, co nám zbývá? Dát jim psát 100krát - budu slušný a podobně? Jaký trest jim můžeme dát? Křik je ničení si vlastních hlasivek, domluva je k smíchu. Urážky vůči pedagogům jsou každodenní záležitostí," říkají.

Rozumní výchovní pracovníci připouštějí, že situace pro dnešní děti je omnoho náročnější než pro generace předcházející. „My jsme měli alespoň nějaké hranice, oni v domnění, že všechno můžou, jsou ve svém jednání jak utržení ze řetězu. Svoboda je krásná, ale děti - stejně jako všichni v naší společnosti – neumějí s ní pracovat. Jak je to však mohou naučit rodiče, kteří taky o odvrácené straně svobody, tj. o odpovědnosti – nic neví a ani nechtějí vědět!!!

Někdo mi nedávno dal do ruky list papíru s nadpisem Desatero pro rodiče puberťáka. I když se tato rukověť snaží nahlížet náš problém z té humorné stránky, je na ní mnoho pravdy. Přečtěte si a dejte - nebo nedejte mi za pravdu:

  1. Pijte střídmě, leč pravidelně. Jedině tak lze přežít.
  2. Mějte je přese všechno rádi.
  3. Mluví-li s vámi, naslouchejte jim. Nemluví-li s vámi, nedorážejte.
  4. Chvalte je. Neříkejte, že není zač, něco se vždycky najde. Hledejte!
  5. Odpusťte si řeči o tom, jací jste byli, když vám bylo 15. Byli-li jste stejní, tak vidíte.
  6.  Buďte s nimi, stojí-li o to. Stojí-li o to, nestojí si zas tak špatně.
  7.  Dopřejte jim soukromí.
  8.  Tu a tam se poohlédněte, kde je máte. Co když po pátém rumu nemohou trefit domů.
  9.  Vězte, že každá trampota má svou mez a i ta „vaše“ puberta jednou skončí.
  10.  Nezabíjejte je!

Odmaturovali jste? Nejste dospělí! Máte vysokoškolský diplom? Žádné potvrzení dospělosti. Porodila jste dítě? Stále nic! Až přežijete pubertu vlastného dítěte, dokážete, že je z vás hotový člověk! K rozporuplnému období, které prožívá několik mých přátel se svými dětmi, i já se svojí dcerou, se snažím přistupovat konstruktivně. Moc to nejde! Vždy, když mi je nejhůř, říkám si: To, v čem se nachází moje holčička, je jako kukla. Ošklivá, pevná, omezující. Ale ona praskne a objeví se motýl. Krásný, barevný, svobodný.  

     
Reklama