Vztahy

Jak opustit dům svých snů

Jsou místa, kam když přijdete, cítíte se hned dobře. Mohou tam být oprýskané zdi, pouze studená voda a topení ve stylu udělej si sám, ale vy na sto procent víte, že tady jste doma. Pak buď v tom domě bydlíte, nebo v něm strávíte alespoň volný čas. A najednou se stane, že jej musíte opustit. Říkám vám, je to jako opustit blízkého přítele.

Přišla jsem tam za velmi smutných okolností: na pohřeb otci mého kluka. Starý měšťanský dům blízko hlavního náměstí s vikýřem a věžičkou. Něco takového v mých dvacetiletých očích plných zamilovanosti a romantiky znamenalo lásku do konce života. Překročila jsem bránu a uviděla dvůr posetý sněhem. Jenom od zadního schodiště se vinula pěšinka směrem do zahrady. Lomila se kolem nádherného stromu, který měl velmi zvláštní strukturu kůry i tvar koruny. Tenkrát jsem poprvé slyšela ten podivný název: Ginko biloba. Po čase jsem se dověděla, že má i domácí název, i když  v našich středoevropských podmínkách není strom zcela zabydlen: Jinan dvoulaločný. To byl domov mého nastávajícího manžela, odkud jsme právě vyprovázeli jeho otce.

Dům měl historii a dokonce svojí legendu, což jsem jako dívka z novostavby obyčejného rodinného domu, značně ocenila. Byl prý postaven v roce 1907 důstojníkem šlechtického rodu pro jeho milenku, kterou si pro její nízký původ nemohl vzít. Dalšími obyvateli byla pak židovská rodina, která byla ve válce deportována. Po dalších majitelích se dostal do rukou rodičům mého kluka a teď, když oni už nežijí, je náš. Vskutku to byl nejúžasnější dům, v jakém jsem v životě pobývala. Nejenom architekturou, zahradou a milovaným stromem na dvoře, ale duchem všech zajímavých lidí, kteří v něm žili.

Jezdili jsme do něj jako studenti, pak jako mladí manželé i se svými dvěmi dcerami. Pro ně to byl domov. A ne dvojpokoják v paneláku, který jsme za domov léta vydávali. Představy o renovaci, o trvalém přestěhování se, zůstaly pouze snem. Jenomže pak nastala situace, která nutně přijít musela. Jak se říká: Když nejde hospodář na střechu, jde střecha na hospodáře. A bohužel v našem případě, nešlo jenom o střechu. A tak nastalo bolestně rozhodování, co dál. Pokud se o prodeji jenom mluvilo – a trvalo to několik let – nikdo z nás si skutečnost, že dům budeme muset opustit, nepřipouštěl. Až přišel ten okamžik a kupec složil peníze a požadoval termín vystěhování.

Moje holky stále nevěřily, že je to pravda, a mě od totálního smutku odvracela pouze pragmatická skutečnost, že prodej nám pomůže k většímu bytu. Náš krásný starý dům potřeboval investice a my je neměli. Stále vidím přátele na dvoře kolem ohně a slyším kapky deště na prosklené terase, kde jsme po letním obědě hrávali žolíky. Tam jsem zavařovala ještě jako čerstvá novomanželka první meruňky a švestky. Tam jsem obvazovala kolínka našim i sousedovic dětem, když příliš rychle prchaly po strmých schodech nahoru nebo dolů. Tam jsem začala malovat skutečné obrazy, velkoformátové a olejem.

A pak nastal ten moment a já mám teď problém o tom psát, protože mám oči plné slz. Chtěli jsme si toho tolik vzít. Počítali jsme s tím i s oním, ale nakonec toho k odnesení zbylo málo. Starý nábytek z padesátých let by se do našeho, byť nového a prostornějšího bytu, vůbec nevešel. Rozdali jsme jej známým v okolí. Omlácené hrníčky, porcelán z věna mé tchyně, kterou jsem nikdy nepoznala, peřiny, které nás hřály tolik krásných let. To všechno těší už jiné lidi.

Jak lehce se dokážu rozžehnat s věcmi, tak těžko mi bylo loučit se s místem. Se stromy, miláčkem Ginko, který se stal členem rodiny, neboť od doby, když jej nechtěně můj, tenkrát ještě jenom nastávající,  muž ožehnul ohněm, jsme jej vnímali jako živou bytost. Byla ne něm upevněna šňůra na plínky a později si děti kolem jeho kmene udělaly ochoz, a pak následně bunkr. Jeho štíhlé větve bylo vidět do daleka. Jak jen od něho odejít? Objala jsem jej a s očima plnými slz jsem mu vyznala lásku. Jemu a i našemu úžasnému starému domu. Slovy plnými něhy jsem děkovala za osvěžující stín v horkých dnech, za pokoj a pohodu, kterou jsme našli ve zdech domu a pod korunou stromu. Je to jedna z největších ztrát v mém životě, a i když se utěšuji vědomím, že domu se dostane oprav, že v něm bude opět život, a to každodenně, stále mě bolí srdce.

Říká se, že život je změna a že na všem je potřeba hledat to dobré. Snažím se. Věřím, že noví majitelé budou mít dům stejně rádi jako my a že stromům neublíží. Pokouším se vidět dobré věci, které tato ztráta přinesla, a zamilovat si náš nový byt. Asi bych neuvěřila, kdyby mi někdo řekl, že může být i první láska k místu, kde je vám nejlépe na světě. Jenomže, já jsem ji prožila a můžu proto říct: Je nesmírně těžké opouštět dům svých snů.

 
   
18.11.2004 - Láska a vztahy - autor: Mária Uhrinová

Komentáře:

  1. avatar
    [15] Susina [*]

    po několika stěhováních jsme snad už zakotvili v tomhle bytě. pro našeho tehdy pětiletého to už byl třetí byt.. Když poprvé vešel do bytu, do místnosti, která měla být jeho pokojem, rozhlédl se prázdnou místností a řekl." Odsud už se nikam stěhovat nebudu." V tu chvíli svůj budoucí pokoj a byt vzal za své a my věděli, že když tam bude dobře jemu, bude i nám... A máme to tam rádi, byť je to jen panelák... Ale je to panelák, kde jsem vyrostla a teď bydlím jen o patro výš, než pětadvacet let svého života..

    superkarma: 0 19.11.2004, 16:36:32
  2. avatar
    [14] JanaVi [*]

    pajda: My už pár let přetváříme náš domeček k obrazu svému, pomalu, vlastníma rukama, ale s chutí. U nás při výběru rozhodovalo místo, kde dům je, máme totiž tak trochu "orlí hnízdo". Možná budeme jednou litovat, až nebudeme moci chodit do schodů, ale opustit ho nikdy nechci.

    superkarma: 0 18.11.2004, 19:45:37
  3. avatar
    [12] 1_Kopretina [*]

    taky mě to čeká - opuštění toho co mám ráda - a brečím už teď. Je to hrozný.

    superkarma: 0 18.11.2004, 12:26:58
  4. avatar
    [11] Žábina [*]

    mně se moc líbí staré domy a byty ...určitě mají svou duši ...
    ale zároveň tak mám ráda náš panelákový byteček, který jsme si s společně zařídili a kde žijeme už 14 let....

    superkarma: 0 18.11.2004, 11:24:23
  5. avatar
    [10] gerda [*]

    toto je naprostá pravda, věřím tomu, že staré domy mají duši. Jako dítě mi byli k smíchu lidé, kteří opatrovali staré věci. Co bych já teď dala za hliněný hrníček, který jsem mívala u babičky. Mít dům a domov jsou dvě různé věci, ale je opravdu hrozné opouštět svůj domov v domě, který má minulost, co je spojená s našimi životy. To už člověk nikdy nemůže přejít jen tak kolem, aby ho nezabolelo srdce...

    superkarma: 0 18.11.2004, 10:31:23
  6. avatar
    [9] pajda [*]

    doufám, že u mě to bude naopak...pokoušíme se ze starého domu ten náš domov udělat...

    superkarma: 0 18.11.2004, 09:24:31
  7. avatar
    [8] Aja [*]

    superkarma: 0 18.11.2004, 08:51:09
  8. avatar
    [7] Florencie [*]

    Nádherně napsané. Jako kdyby mi mluvila z duše. Když umřel taťka, mamča už v našem domečku zůstat nechtěla a tak se prodal... Zrovna včera jsme mamku stěhovali. Nějak se pořád nemůžu smířit s tím, že domek, ve kterým jsem vyrostla budou mít úplně cizí lidi... ach jo.

    superkarma: 0 18.11.2004, 08:43:43
  9. avatar
    [5] Dudlajlama [*]

    Chapu autorku, jsem stejna, jakmile si to nekde zamiluju, jen nerada to opoustim , byt treba jdeme do lepsiho. Na obrovske stromy (arbutes), ktere jsme meli v predchozim bydleni na pozemku, vzpominam dodnes. Ted mame jen takove mensi nove vysazene prdoliky na zahrade, holt musi teprve vyrust.

    superkarma: 0 18.11.2004, 06:59:09
  10. avatar
    [4] zn0uz4 [*]

    me se tezko opoustel klaster... stravil jsem tam par let svyho zivota, bylo mi tam moc krasne... cloveku se to tak vetne do srdce... ted mi to to srdce trha, kdyz jedu kolem, a vidim, co z toho je, jak se to tam nici a likviduje... :(((

    superkarma: 0 18.11.2004, 01:55:40
  11. avatar
    [3] *Kotě* [*]

    Autorka mi mluví ze srdce... po Novém roce se budeme stěhovat, prodali jsme byt (vzhledem k příchodu potomka) a kupujeme větší. Bude mi strašně líto opustit naše útulné vinohradské hnízdečko, pro nás oba náš první samostatný společný domov, který jsme si tak krásně upravili a zařídili. Ačkoliv jsme tu byli jen čtyři roky, pro mě to byl víc domov než kterékoli jiné místo - byt svých rodičů jsem neopouštěla zdaleka s takovým smutkem.

    Tento týden jsme podepisovali kupní smlouvu a paní, která od nás byt kupuje, se ujišťovala, že 2. ledna budeme opravdu pryč, aby mohla poslat do bytu malíře, a plánovala, jak rozbourá koupelnu, neboť kotel nad vanou nesnese... ačkoliv vím, že mi to může být jedno, chtělo se mi plakat.

    superkarma: 0 18.11.2004, 01:09:38
  12. avatar
    [2] Eva_CZ [*]

    To je krasne vyznani....

    Milovala jsem dum ve Vodni ulici v Kromerizi.... Byl to muj rodny dum, kde zila moje babi a deda, kde jsem potom travila prazdniny a vikendy..... Vsichni uz davno umreli a ja, pred odjezdem sem, jsem se tam jela podivat....
    V oknech uz nebyly babinciny muskaty a domem se neprohanely kocky, z naseho stareho dvorku, kde jsme se jako deti tolik nablbli, nezustalo vubec nic.... V prizemi domu je restaurace - a ja jsem citila v dusi velke prazdno..... Mam ten dum na fotkach, ale v srdci ho mam uplne jinak, s babi a dedou, s dvojcaty ( sestrenice a synovec ), se vsemi blbinami a s velkou laskou.....

    superkarma: 0 18.11.2004, 00:51:22
  13. avatar
    [1] Nanet [*]

    Krasně napsané, jak moc to taky tak cítím. Taky budu brzy opouštět svůj dům, je to těžší o to, že je "rodný" bohužel pro naši rozpínavou rodinu malý.
    Ale zas na druhou stranu ten nový bude, přesně podle našich představ, tam budem psát svoje legendy my

    superkarma: 0 18.11.2004, 00:28:09

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme