Reklama

Brýle nosím od svých čtrnácti let. A nesnáším je. Neustále mi na nose vadí, pořád je mám špinavé a tím pádem stejně přes ně nevidím. Zvláště v zimě je to výborné - vyběhnout ven, vběhnout do šaliny, kde se brýle zamlží. Jen co začnu vidět, už zase vystupuji, venku mrzne až praští, nastoupím do autobusu, opět mlha přede mnou atd. Hodně to oceníte hlavně když se vydáte na nákup a pobíháte z obchodu do obchodu :-). Proto jsem se rozhodla pro čočky a nemůžu si je vynachválit. Jediný problém nastává ve chvíli, když si ráno čočky nasazuji nebo je večer sundávám. Pokud si totiž nasadím (sundám) jednu čočku a chystám se na druhé oko, je to konec. Ve chvíli, kdy mám na jednom oku dioptrie a na druhém ne, jsem totiž víc slepá než normálně. V tento moment jsem ztracená, šmátrám rukama kolem, liju roztok, kde se dá, a marně hledám druhou čočku :-).

Krátkozrakost jsem zdělila po mamince. Když byla ve čtvté třídě, přibalila si jednoho dne do aktovky i své první brýle v malém koženkovém pouzdře (které má mimochodem schované dodnes). Moc se tehdy ráno do školy netěšila. V dnešní době jsou brýle módní, ale tenkrát všichni, kdo je měli, byli brejlovci a čtyřokáči. Před třídou se pomalu scházeli děti a spolužáci a čekalo se na soudružku učitelku. Všichni se pošťuchovali, blbnuli, hráli si a nakonec na řadu přišla i nejoblíbenější činnost ve škole (samozřejmě bez dozoru učitelky) - sednout na aktovku a valit ze schodů dolů. A tak všichni sundali aktovky, nasedli a tři, dva jedna start! Ding, ding, ding, ding, ding, ding, ding, ding. Rychle přebehnout odpočívadlo a hurá na druhé schody a dolů - ding, ding, ding, ding, ding, ding, ding, ding. A vyběhnout nahoru a znovu celé schodiště drkocat na aktovce až dolů. Nakonec se všichni dočkají soužky učitelky, hra je ukončena, děti se poskládají do lavic a začíná vyučování. A když malá devítiletá holčina vytáhne z tašky své nové koženkové pouzdro, nestačí se divit, jaktože brýle uvnitř hrkají... Se skleslou hlavou se odpoledne přišourá domů a na otázku své starší sestry "tak co brýle?" odpoví jen smutně "hm..." Brýle se koupily nové a výprask se nekonal, neudělala to přece schválně... Prostě na nové brýle v aktovce při své každodenní činosti zapomněla... :-).

Čas od času si maminku kvůli tomu dobíráme, takže někdy lituje, že nám svou historku vůbec řekla. Na aktovce ze schodů však už nejezdí... :-).

Vaše Heather


Děkujeme za vtipný příběh :).

Tak v dětství (a nejen) jsem brýlí rozbila dost, ale takhle originálně ne :). I když... když mi můj pes při hře rozbil špičákem tvrzené plastové sklo, nechtěli mi to v optice věřit :). Prý takhle rozbité sklo viděli jenom po bouračce :). A to mám krotkého mazlíka :))).

Mimochodem, taky máte pocit, že s kontaktníma čočkama vidíte svět trochu větší? Já ano (a když jsem to řekla partnerovi, tak se chcechtal, že si na noc mám nasazovat čočky :)). A když vyměním čočky za brýle, chvíli mi trvá, než se plně zorientuju - trochu se motám a mám špatný odhad vzdálenosti...

Pošlete nám na redakce@zena-in.cz své příběhy s brýlemi, čočkami a vůbec s kukadly :) !