car

Tenkrát mi bylo asi pět let, takže si ten příběh moc nepamatuji, ale zkusím vám ho popsat tak, jak zůstal v paměti mé mamky…

Bylo léto, houby rostly jako po dešti, a tak se naše čtyřčlenná rodinka vydala do lesa. A protože hlavním úmyslem nebyla procházka, ale naplnění košíků houbičkami, využili jsme našeho tráboše a popojeli k lesu.

Auto zůstalo zaparkované na horizontu, na cestě, která byla hned u lesa. Tenkrát byly bráchovi asi tři roky, a protože nebyl zrovna drobeček, nechali ho naši v autě v dohledné vzdálenosti. O hledání hub nemohla být řeč, byla jich spousta, a tak jsme se zabrali do sbírání a pomalinku se vzdalovali od auta.

Máma nebyla nikdy žádný sportovec... To, co následovalo, by se dalo popsat jako její životní sportovní výkon v běhu na sto metrů s překážkami. Tráboš se totiž najednou pomalinku rozjel, a aniž by běžel motor, začal nabírat na svažující se cestě rychlost. To už máma letěla lesem jak o život. Nic ji nezastavilo.

Brácha byl na svůj věk poměrně šikovnej klučík, a tak představa, jak dokázal auto odbrzdit, nebyla zcela nereálná, když si tedy odmyslíme to, že byl pečlivě zakšírován v sedačce…

Když se máma přihnala k autu, zjistila, že v něm sedí táta, který na ni nevěřícně zíral z okna! Na to, aby mu dokázala říci, co si v tu chvíli myslela, neměla sílu, nemohla popadnout dech.

Příběh by se mohl zdát jako blbej aprílovej žertík, jenže to táta v úmyslu vůbec neměl. Když jsme se při sbírání hub začali příliš vzdalovat autu, řekl si, že s ním kousek popojede. Startovat nebyl důvod, cesta šla z kopce, stačilo odbrzdit. Netušil ale, že si máma vůbec v tom houbařském opojení nevšimne, že se vzdálil k autu.

Při vzpomínce na tuto historku se vždycky nejvíc baví táta. To, co viděl na vlastní oči, se prý nedá zopakovat, takhle rychle už mámu prý nikdo nikdy běžet neuvidí, o tom je přesvědčen!

No řekněte sami, představa, že se dítě řítí v autě z kopce dolů, by vybičovala k vrcholnému výkonu asi každého, ne?

Reklama