Cestování

Jak na Réunion nejezdit


Chaos při odbavování a transportu cestujících autobusem k lodi byl v přístavu Toamasina na východním pobřeží Madagaskaru přesně v místním duchu: všechny pasy na tuhle hromadu – co s batohem? – co tam máte? – celník ztratil křídu – přijíždí autobus – celník našel křídu – čí je to dítě? – celník čmárá křídou po batohu – lidi se tlačí – autobus nestartuje – řidič znervózněl – celník se potí...

 

Musím si vycestováním ze země prodloužit turistické vízum, aby náš zdejší výzkum lemurů mohl pokračovat. Ostrov Réunion se zdá být pro tento účel nejlepší destinací a pozítří mi vyplouvá loď.

Následuje šestatřicet hodin nepřetržitého houpání, během nichž stometrový kolos Mauricius Trochetia svými třemi a půl tisíci tunami „suché hmotnosti“ vyryl v temně modrých vodách Indického oceánu brázdu se západovýchodní orientací. Ještě přesvědčit toho rozladěného knírkatého celníka, že Česká republika s Francií vízovou povinnost nemá. A po tom, co při osobní prohlídce v batohu nic pikantního neobjevil, je ze mě asi vůbec první trempík v navoněném a nablýskaném tropickém ráji jménem Réunion.

Má loď se zpět z ostrova Mauricius vrátí za 17 dnů a tím vymezuje můj čas na zdejší úrodné vulkanické půdě. Pohledem do mapy si vytyčuji svou trasu vnitrozemím. Bez průvodce, bez stanu, s mizerným spacákem a s vědomím zákazu kempování a nedostatku peněz pro pobyt tedy stoupám úzkou silnicí vzhůru zdolat svou první metu – vyhlídku Cap Noir (1600 m n. m.).

Listy cukrové třtiny vlají v jemném větříku vanoucím odněkud z hor. Na bílých patnících se nadmořská výška skví červeným písmem a já můžu po čtvrtroce v rozvojovém blázinci Madagaskaru oči nechat na kvalitním asfaltovém povrchu, dopravním značení a na nových autech, která mě vždy jen těsně minou. Spokojeně shlížím na vzdalující se přístav a skoro jsem si ani nevšiml prasklé přezky na levém sandálu. Věděl jsem, že už dlouho nevydrží, proč ale musela prasknout zrovna teď?


Pique-nique

Horská vesnice Dos d´Ane má nejspíše jen jeden obchod s potravinami. Salám, marmeláda, sušenky – mají prostě všechno to, co jsem tři měsíce ani nezahlédl! Ještě tři kilometry a jsem u cíle. Vyhlídka Cap Noir s cedulí se srandovním nápisem Pique-nique, který vysvětluje to ohniště, lavičky kolem a odpadkové koše.

Časné odpoledne započalo lehkým deštíkem, který se za svůj výkon zde v tropech musel stydět. Hustá mračna pomalu mizí a mně ze zastřešené vyhlídky otevírají pohled s velkým P. Kolmé stěny padají do hloubky jednoho kilometru, velebíce životaschopnost rostlin, které je porůstají. Šedý moták pátrá po potravě na dně kaňonu a na štěrkových březích bystřiny Galets. Všudypřítomní rackové bílými odlesky křídel prosvětlují hlubinu pode mnou. Geologicky nedávná minulost ostrova Réunion je patrná při každém pohledu.

Z parkoviště od vyhlídky Cap Noir odjelo poslední auto a já jsem osiřel. Tma přichází rychle, únava se hlásí o slovo a já na své tenké děravé alumatce se chystám ke spánku. Jsem schovaný za keřem dost daleko, aby mě nebylo od ohniště ani z parkoviště vidět. Dvě hodiny ráno. K mému pravém boku se něco malého tulí. Zvířátko asi jako větší myš. Ležím a čekám, co to udělá. Nedělá to nic, jen leží, oddychuje a hřeje se o mě. Dívám se do nebe, v chladném vzduchu vydechuji obláčky páry a jsem rád, že tu neležím tak sám. A jsme rádi asi oba…

Z Cap Noir vede do středu ostrova úzká stezka po vrstevnici na severní stěně kráteru Mafate. Ranní chlad a rosa občerstvují skupinky lidí, kteří zanechají svůj vůz na parkovišti a jen s lehkou výbavou vyrážejí do hor. Můj patnáctikilový batoh budí patřičnou pozornost a v jejich pozdravu Salut zaznívá respekt. Vyrážím za nimi. Sluncem osvětlená linka na protějším svahu se stále spouští níže a níže a jemné cáry mraků ještě nestačily zahalit okolní vrcholky hor. Řeka Galets kdesi dole v hlubině monotónně hučí. Po vlhkých kamenech a půdě kolem stezky místy tečou čůrky vody a já nasávám omamnou vůni vegetace a prsti. Železné žebříky pomáhají turistům překonávat příliš náročné části stoupání, které končí v sedle u dvou do sebe zaklesnutých špičatých skal, nesoucích jméno Roche de Bouteille. Ze sedla je vidět přes planinu s vesnicí Dos d´Ane až na pobřeží, kde v přístavu La Possession už nekotví má loď...


Žízeň
Na první pohled vypadá další část cesty pohodově výletnicky. Severní hrana kaldery se povlovně zvedá východním směrem, kde na obzoru končí vrcholem hory Roche Ecrite (2277 m n. m.). Stezka se dál vine těsně po ostří hrany, která na pravé straně končí v bezednu. Mezi korunami křivolakých stromů pohled dolů milosrdně halí vodní páry a mé závratě jsou ještě odloženy pro jinou příležitost. Slibná představa o schůdnosti bere brzy zasvé. Cesta padá do roklinek, jen aby po kluzkých kamenech mohla zas nemilosrdně stoupat. Vlhko je takové, že vzduch snad teče, boty mám promáčené a trošku mě začíná znervózňovat skutečnost, že jsem za poslední dvě hodiny neviděl jediný pramen vody nebo potůček. Vodu v láhvi jsem před chvílí dopil a žízeň už mě zase dohonila. Raději na to nemyslet!

Míjím odbočku vpravo na pláně d´Affouches. Obskurní stromové kapradiny jako prehistorické deštníky svými zpeřenými listy stíní podrost pod sebou. Tmavá hněď jejich kmenů dobře kontrastuje s okolními stromy. Ty obrůstají nažloutlé vlasovité lišejníky, které až v půlmetrových loknách nedbale visí z větví a kmenů. Les je nápadně nízký. Nejvyšší stromy snad ani nedosahují pěti metrů, koruny se klenou nad stezkou a ještě tak zdůrazňují dusno, které by se dalo krájet. Není žádné horko, pot ze mě ale jen lije. Žízní mi začíná hučet v uších. Po hodinách jsem našel konečně potok. Je to ale jen řetězec tůněk mezi šedými balvany. Nabírám vodu do láhve, ale ještě nejsem na tom tak špatně, abych tuhle zelenavou břečku vypil. Vyplachuji si s ní alespoň ústa a jdu dál.

Za půl hodiny slyším štěkat psa. Takže už i halucinace? Ne. Horská chata s tekoucí vodou, lavičkami a stoly a možností přespání. Je ale plno, tak si přisedám ke dvěma klukům zhruba mého věku. Zírají na mě jako na zjevení. A obzvlášť potom, co jim povím o svém čundru po Réunionu a o našem madagaskarském výzkumu, kvůli němuž jsem si sem jen přijel prodloužit vízum. Tak mi tedy u oběda přátelsky poradí, ať na sebe dávám pozor. Vždyť na jižní polokouli je právě zima a ono bez stanu to není bůhví co. Nebo ať se raději stavím u nich v St-Denis, kde mají na prázdniny půjčený dům, než jim začne ve Francii škola.

Pokračuji směrem k vrcholu Roche Ecrite. Zkroucené keře porůstají rozpukanou krustu dávné lávy. Připadám si, jako bych kráčel po kůži obrovského slona. U potůčku s tůní ve tvaru vany konečně shazuji batoh a bivakuji. Z poncha pláštěnky dělám nad sebou zástěnu, navlékám se do veškerého oblečení, co mám s sebou, a v prořídlém vzduchu dvou tisíců metrů usínám.

Ježišikriste, to je zima! Civím do tmy a na námrazu kolem. Zuby mi drkotají a nejsem schopný je zastavit. Nějak necítím prsty u nohou a nos má venkovní teplotu. Ať už to slunce vyjde! Běžím mu k vrcholu naproti. Očima ho tahám zpoza východního horizontu oceánu, dělám dřepy, abych se alespoň trochu zahřál. Jako nějaký studenokrevný živočich pak nasávám první paprsky do prokřehlého těla, dobíjím se jeho energií. Začíná mi docházet, že takhle to asi nepůjde…


Text a foto: Tomáš Junek
článek převzat z časopisu Lidé a země

   
04.07.2006 - Zahraničí - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [4] ALISKA [*]

    ?

    superkarma: 0 02.08.2006, 03:41:35
  2. avatar
    [1] narciska [*]

    Co je to moták?

    superkarma: 0 04.07.2006, 11:19:37

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme