Po dlouhých domácích diskuzích o tom, jak má vypadat správná dovolená, nám náš kamarád sehnal chalupu v Liptovských Revúcách. Nádherný domek, nádherné prostředí, krásná příroda - a když ještě došel kamarád s lahví „borievkovej" na kontrolu, už nám ke štěstí nic nechybělo. Opékali jsme maso na grilu, popíjeli, povídali si a mezi jinými vznikl nápad, že druhý den půjdeme na houby. Stano nám podrobně popsal, kde přesně jsou tuny hub jen tak volně ložených, málem už zpracovaných, jak se tam jde a jak je tam nádherně... a pak se, opojen alkoholem, vydal domů s tím, že se ráno v devět sejdeme a vyrazíme.

Bohužel čerstvé povětří a kvalitní slovenský alkohol vykonaly své, a tak jsme v devět nevstali ani my, natož pak kamarád. Když bylo deset pryč a my byli pořád ještě sami, uznala jsem, že na houby vyrazíme bez něj. Koneckonců v horách jsem byla před svatbou každé prázdniny, cesty v okolí jsou dobře značené a popis místa jsme měli, tak co se asi tak mohlo stát? Vzali jsme si pláštěnky, pro syna kofolu, pro nás pro každého pivo a vyrazili jsme. Cesta opdovídala popisu, byla krásná, našli jsme i popsaný vodopádek (to jsme ještě ovšem netušili, že z údolí vedou čtyři cesty a u každé je vodopádek), hájenku... a houby nikde. Půjdeme po značce!" rozhodla jsem. Manžel přikývl, matně si vybavil, že Stano mluvil o žluté, a vyrazili jsme. Sice to bylo trošku do kopce, ale já jsem ve svém nadšení, že jsem po létech zase v lese, kopec moc nevnímala a mí dva mužští - manžel a syn - zase neměli žádné velké zkušenosti... po půlhodině šplhání do kopce jsme ale přece jen usoudili, že tam houby asi nebudou, a já navrhla, že se tedy vrátíme.

Nevrátili.

Ve chvíli, kdy jsme se otočili, bylo totiž vidět za námi něco na způsob kolmého svahu s několika málo puklinami. Bylo celkem jasné, že pokud se nechceme kutálet zpátky do Zelené doliny stočení do klubíčka jako ježci, tak se vrátit prostě nemůžeme a musíme pokračovat nahoru - do sedla. Koneckonců chvíli na to nás dohonil bača z místní salaše a tvrdil, že je to kousek. Bylo...

A nahoře byl pěkně zlomyslný rozcestník - na obě strany to bylo zpátky k chalupě dvě a půl hodiny cesty (na Slovensku, aspoň ve Velké Fatře, udávají vzdálenost na turstických značkách bůhví proč v hodinách). Nakonec jsme se rozhodli pro tu cestu, která vypadala aspoň že nebude proložená horolezeckými vložkami na skalkách. Bohužel pro nás byla sice pohodlná, široká, ale taky po holinách - takže pod ostrým horským sluníčkem nám začalo rychle docházet pivo... no, když to zkrátím, tak nám výlet na houby dal nakonec 18 km heřebenovky.

Od té doby jsem nějak nevymyslela, kam se dá na ty houby jít - a ani Stano nás tam nikdy nevzal. Asi se bál, že taky zabloudí:-)

Pajda


Děkujeme za pěkný příspěvek :).

Tak podobné výpravy přímo miluju :). Taky na Slovensku - v Bílých Karpatech - jsme takhle uviděli na kopci nějakou bílou stavbu, a tak jsme si řekli: Jdeme se tam podívat!" Pěkně trhlý nápad :). Po hodinovém horolezeckém výstupu jsme vylezli k jakémusi památníku, co k němu z druhé strany vedla široká silnice :). Slováci na tu bandu otrhaných, poškrábaných (výstup byl převážně nějakým bodlinatým křovím) a utahaných Čehůnů" koukali krajně podezřívavě :).

redakce@zena-in.cz

Reklama