Dívala jsem se na zprávy a dozvěděla jsem se, že vydají knihu „Čtyřlístek“, a to ty první díly. To je bezva, přemýšlím, že si ji koupím, ale ne pro dceru, pro sebe. Připomněla bych si tak své dětství.

Pamatuji si, že jsme měli těchto časopisů plnou skříň, protože naši je kupovali už pro starší sourozence. Všechny už byly ohmatané a některé i roztrhané, ale to nám nevadilo. Přehrabovali jsme se v nich, jako by to byl poklad. I naši kamarádi byli nadšení, když to viděli. Nikdo jich doma neměl tolik, protože nikdo neměl tolik dětí, jako bylo nás.

Jeden čas jsem nic jiného nečetla, a tím jsem hrozně zlobila rodiče.
„Měla by sis občas taky přečíst nějakou knihu, anebo něco, v čem by se text neomezoval na citoslovce,“ říkali. Všichni jsme je uměli nazpaměť a dokonce jsme z nich při různých příležitostech dovedli citovat.
Ale nemuseli se strachovat, protože přes Čtyřlístky jsem se postupně prokousala až k Shakespearovi, Dostojevskému nebo Čapkovi (ne, že bych je četla každý den).

V dnešní době děti mají na výběr velké množství časopisů nebo dětských knížek s kouzelnými obrázky. A možná proto, že jich je tolik, tak si jich nedokážou vážit, a všechny je brzy omrzí.
A tak si teď zas dělám starosti já.
Čím zaujmu svojí dceru, aby ji začalo bavit čtení? Teď v době televize a počítačů to nebude lehké. Přijde mi, že časté koukání na televizi potlačuje fantazii, která je zapotřebí při čtení knih. A taky se mi zdá, že dcera začíná být na televizi závislá. A to se snažím ji v tom nepodporovat.
Co teprve pak ty děti, co u ní sedí celý den?

Tak už jsem si to rozmyslela a ten Čtyřlístek koupím přeci jenom pro ni. Třeba ji zaujme tak jako dříve mě.
Koneckonců nějak začít musí, ne?  

       
Reklama