V dobách svého dětství jsem byla příkladně stádní typ. Nic chytrého jsem sama nevymyslela, ale když někoho napadla parádní blbina, vždycky jsem se přidala. Na ulici jsme hrávali kolektivní hry a já vždy měla povznášející pocit, neboť jsem se cítila součástí velké skupiny lidí. Kde se ve mně vzala ta touha po stádnosti, opravdu nevím, protože se v současném věku už delší dobu pokouším tvářit jako skutečný individualista. Ale tenkrát jsem ještě potřebovala ten pocit sounáležitosti a dokázala jsem se nadchnout pro kvalitní kolektivní pitomost.

 

V onu památnou sobotu nám bylo asi devět a koho tenkrát napadlo, že pod kolotočem je zakopaný poklad, už si nepamatuji. Svému nápadu tenkrát zřejmě uvěřil i sám autor myšlenky, protože jsme se všichni okamžitě vydali domů pro nástroje a od božího rána jsme hrabali rukama, lopatkami i polévkovými lžícemi, které velmi brzy pozbyly svého nerezového lesku, pod kolotočem. Byl to klasický skřípavý sedačkový kolotoč, který se musel roztáčet rukama. Vyjímal se mezi prolézačkami na dětském hřišti ukrytém mezi stromy a keříky nepříliš rozlehlého parčíku mezi paneláky. Abychom náš projekt utajili a tím uchránili vykopaný poklad sami pro sebe, střídali jsme se v hlídání a v kopání. Motivaci k únavnému hrabání jsme si dodávali plánováním, co s pokladem uděláme. Já stála o krásné šaty pro princeznu a zlatou korunku, Jožin snil o Felicii, která se v oněch dobách honosila krásnou červenou barvou a černou stahovací střechou, Vojta už se viděl rajtovat na novém byciklu. Padl dokonce i návrh věnovat poklad našemu příteli Sovětskému svazu, případně, kdyby to náhodou přítel socialistické republiky odmítl, chudým dětem z Afriky. Při diskusi o využití pokladu jsme se stihli nejen pohádat, ale i poprat, takže k rukám špinavým až po ramena a trikům zčernalým na břiše od hlíny přibyl ještě monokl pod Vlastíkovým okem a parádní díra na Jožinových teplácích.

 

K večeru zela pod kolotočem díra zvící půl metru krychlového. Začalo se stmívat a naše naděje na poklad začala skomírat. Když jsme skoro potmě nahmatali pod rukama něco tvrdého, vzbudilo to v nás netušené zdroje energie. V šílené euforii jsme hrabali, až jsme ho vyhrabali. Byl tam. Betonový základ kolotoče. Stáli jsme okolo s otevřenou pusou, když v tom se uvolněný kolotoč začal naklánět a jako postřelená slepice si poměrně neelegantně kecnul na levobok. Ač k tomu nikdo nedal povel, rozprchli jsme se všichni v panice domů. Druhý den si klevetivé babky v místní samoobsluze špitaly, že policie vyšetřuje závažný čin vandalství a že za to někdo půjde do polepšovny. Naštěstí se naše provinění neprovalilo, ale i tak to za nás odnesli naši rodiče. Rodiny z okolí musely přiložit ruku k dílu a v rámci sobotní brigády uvést kolotoč do původního stavu. A my jsme také došli trestu. K sobotnímu obědu jsme totiž místo pořádného oběda měli rohlíky, protože rodiče kvůli brigádě neměli čas pořádně uvařit.

 

Kadla


Stádní typ jsem byla taky - a na střední se nás takových sešla celá třída, takže se nám jednou stalo, že jsme se ocitly v jedné vyučovací hodině na chodbě (nedorazil vyučující) a v půlce cesty jsme zjistily, že žádná nevíme, kam jdeme - někdo prostě zavelel a všechny šly :-)).

Děkujeme za příběh a posíláme malý dárek!

 

Reklama