Reklama

Je pondělí 9. 6. 2003

Deset minut před šestou hodinou ranní. Brzy vzlétnem. Dostali jsme sedadla u okýnek, ne v uličce, což je výhoda. Můžeme pozorovat zemi, jak se jí vzdalujeme. Sedím už delší dobu připoutaná (pro jistotu :-)). Nervozita stoupá…. Po chvíli se vyklopily obrazovky nad našimi hlavami a začali jsme sledovat instrukce letušek – správné použití záchranných vest a pásu. Moc lidí tomu nevěnovalo pozornost, ale já si to ujít nenechala. Vždyť je to přeci náš první let, u kterého ho nás již překvapila vysouvací obrazovka… :-).

Vzlétli jsme v 6 h ráno. Bylo to velmi klidné, že člověk ani nepostřehnul, že už letí. I když musím přiznat, že ze začátku jsem měla furt knedlík v krku, ale asi to bylo jen strachem z nepoznaného…. Ale potom, co nám dali lehké občerstvení, byl strach pryč. Už jsme jen nadšeně koukali z okýnek a byli jsme ohromeni tou krásou a lehkostí…

V 9h30 "athénského" času jsme přistáli bez jakýchkoliv problémů v Athénách. Tam jsme hned nasedli do (převozního) autobusu, který nás dovezl na letiště. Zde už proběhla kontrola pasů a všichni jsme prošli :-). Pak už jsme mířili směr zavazadla, která se projížděla dokola na běžících pásech a čekala, až si je majitelé vyzvednou. Docela to trvalo, než je všechny vyložili. Pak už jsme viděli, jak někdo mává u východu s cedulí s názvem s naší CK, všichni jsme se tam rozeběhli a nadšeni se těšili na cestu, která znamená cíl… Rozdělili nás do tří autobusů a dva jeli na poloostrov Peloponés a jeden již na zmiňovanou Eginu. V autobuse s řeckým řidičem jsme zůstali stát na místě přibližně 90 minut, neboť se někomu ztratil kufr… Takže začali prohledávat všechna zavazadla a ptali se, jestli si někdo nevyzvedl omylem cizí kufr (jeden cizí si na pásu stále jezdil ….).

Z Athén jsme vyjeli kolem 12. hod. V autobuse jsme hned usnuli vyčerpáním (jakby ne… spali jsme někde cca 2 hodinky…) a probudila nás až klimatizace, kterou jsme si hned při vstupu nastavili na plný výkon a přímo na nás. A pak nás dokonce probudila zimou…. :-)

Rozespalé nás vyhodili z autobusu tak po 90-ti minutách. Divili jsme se co se děje, protože v autobuse byli jen klienti CK a jeden řecký řidič, který se neměl chuť s námi bavit a jen zastavil a odešel ven… Po chvilce dorazil i druhý autobus a přispěchal k nám delegát a řekl nám, ať si vystoupíme, že je tu zastávka. Po té nám ukázal tu nádheru…
Zastávka byla totiž u Korintského průplavu, který spojuje již od roku 1893 Korintský záliv se Sáronským. Velkolepý pohled se nám naskytl ze starého silničního mostu ve výšce 45 metrů nad vodou (pozor pro ty, kdo trpí závratí!). Průplav je hluboký osm metrů a skalní stěny na jeho okraji se zvedají až do výšky 76 metrů.

Neuvěřitelný vábivý pohled jsme zachytili naším digitální fotoaparátem.

Po půlhodinové pauze jsme se vydali na další cestu do malého letoviska Tolo. Cestou jsme míjeli známé město Nafplion, které bylo hlavním městem za starého Řecka a nyní je hlavním městem kraje Argolida. Nafplion je proslulý svými pamětihodnosti, o kterých bude řeč později.

Liberec  pondělí 2 hod. ráno → poloostrov PeloponésTolo 15,30 hod.

Do hotelu jsme se dostali až kolem půl čtvrté odpoledne. Malý a útulný hotýlek s mini-barem, bazénem a krásnou zahradní restaurací a okrasnými keři – ať už to byl oleandr, ibišek nebo všudepřítomné opuncie. Prostě nádhera! Přišli jsme na malinkou recepci, kde jsme nahlásili jméno a přidělili nám pokoj. Pokoje už nevypadaly tak útulně jako hotel z venku. Jedna velká skříň, komoda, zrcadlo, křesílko a samozřejmě postele – dvě. Bylo to překvapující zjištění, když jsme viděli na čem máme během pobytu spát. Kromě toho, že byly rozválené a staré s vytahanými péry, která tlačila do zad, tak postele byly oddělené! Ačkoliv byly u sebe, mezi nimi byla tak 15-ti centimetrová mezera tvořená prkny, která tu zřejmě sloužila jako místo na odkládání pitiva. My však měli lepší nápad a vystlali jsme si mezeru dekou, abychom se o prkna v noci nemlátili. :-)

Po chvilce odpočinku jsme se vydali k vysněnému moři. Bylo to fantastické. Moře bylo jako z obrázků v katalogu. Krásné průzračné zeleno-modré, sem tam vlnka…a spousta malých rybiček (pro potápěče se samozřejmě naskytlo i více krás…). Ač začátek června, voda byla krásně teplá a vzduch byl horký až až. Průměrná teplota tu byla kolem 38 - 40 stupňů Celsia. Po báječném slaném osvěžení jsme se vrátili zpátky na hotel, kde už nás čekala naše první večeře. Večeře byly kontinentální v rámci polopenze. Podával se předkrm, hlavní jídlo (k němu salát) a zákusek. Již první den nás večeře velmi překvapila, nedá se říci, zda kladně či záporně, prostě překvapila. Jako předkrm byla výborná čočková polévka. Hlavním jídlem se stalo kuřecí stehno s bramborovou kaší, která byla politá rajčatovým protlakem a samozřejmě celé to bylo velmi kořeněné. Na kořeněná jídla jsem si rychle zvykla, bylo to pestré a velmi chutné (i když děti se takových jídel moc nenajedly…), avšak na každodenní rajčatovou omáčku, ať už v předkrmu či hlavním jídle, ne… Salát byl většinou obyčejný, s kousky rajčat a okurkou. Pro mě byla osudná cibule, kterou Řekové velmi používají. Ač to zřejmě připadá často lidem divné, cibuli nejím…a syrovou ji cpali samozřejmě do všech jídel :-))). Málem bych zapomněla na zákusek – překvapení šéfkuchaře = byla to jedna jediná půlka kompotované broskve, bez jakéhokoliv polití, přizdobení. Takové podráždění žaludku… :-))).

Po vyčerpávající večeři jsme šli na první večerní procházku městem. Tolo není příliš velké, takže projít ho až na konec zabere tak půlhodinky chůze (pokud se člověk nezastavuje každou chvilku u obchůdků :-)).

Večer to opravdu v městečku žije. Čím se člověk blíží víc centru Tola, vidí nejenom spoustu obchůdků, ale i velmi mnoho venkovních restaurací. A večer to u lepších restaurací probíhá tak, že má každá svého „naháněče“ a kromě obsluhy, má na starosti přilákat co nejvíce zákazníků. Mile se usmívá na kolemjdoucí a zkouší je vlákat do svých sítí.

Prošli jsme Tolem až na konec přístavu, kde jsme obdivně hleděli na rybářské, ale i turistické lodě a pak už jsme se pomalu vraceli zpět. V Řecku je velmi neobvyklé, že mají krátké dny, docela pozdě se rozednívá a brzo stmívá…, takže kolem 21. hodiny již bylo docela šero …

Dorazili jsme na hotel po 22. hodině. Je čas vyzkoušet naší „milovanou postel“, jsme velmi unavení….První den je za námi.

Dobrou noc.

pokračování příště…  

Chcete-li vidět pár fotografií - klikněte ZDE