Svůj orientační smysl považuji za průměrný. V neznámém prostředí koukám do mapy, na turistické značky a nestydím se zeptat na cestu domorodce či kolemjdoucího. Vzpomínám si na dva případy bloudění, kdy jsem se spolehla na svého průvodce.

Před dávnými lety jsem provázela svého nynějšího muže a jeho kolegy z pěveckého sboru na provedení Missy solemnis jednoho současného skladatele. V sobotu se zpívalo v kostele v Děčíně a v neděli v Bohosudově u Teplic. Účastnily se toho tenkrát asi čtyři pěvecké sbory, které si party zvlášť nastudovaly a sezpívaly se až na místě. Naše skupina měla údajně noc ze soboty na neděli strávit na hradě Kyšperk, asi 2 km od Bohosudova. Jeden z členů sboru měl znát cestu a dovést nás na hrad. V sobotu v podvečer jsme tedy vlakem dojeli z Děčína do Bohosudova a vyrazili k hradu. Šli jsme a šli, stále šli, zvolna se stmívalo, stále jsme šli, cesta byla stále méně schůdná a méně zřetelná, občas se změnila v koryto potoka. Kolem desáté večer bylo všem jasné, že tudy cesta nevede. Už jsme se jen škrábali vzhůru a snažili se dostat NĚKAM. Dobelhali jsme se na nějaký vrchol, rozbalili spacáky a zalehli. Ráno jsme se zorientovali a zjistili jsme, že jsme vylezli na Komáří vížku na Bohosudovem. Zablácení jsme sešli dolů do městečka, v chrámovém areálu jsme se v zázračné studánce trochu odbahnili a šli jsme zpívat.

Podobně jsem se spolehla při orientaci na kamarádku a podařilo se nám zabloudit v těsné blízkosti mého rodného města a celoživotního bydliště. Kamarádka měla tehdy asi půlročního syna, samozřejmě kojence. Bydlela v té době na okraji města, odkud se táhnou dost rozsáhlé lesy. Při jedné návštěvě u ní mi navrhla, že vezmeme kočárek se synem a uděláme si malou procházku na kraji lesa. Tvrdila, že cesty v nejbližším okolí dobře zná. Šly jsme a povídaly, povídaly, na cestu jsme nemyslely. Po čase Jarmila oznámila, že jsme někde asi špatně zahnuly. Vybraly jsme si cestu, která vypadala, že vede do civilizace, a asi po hodině vyšly ve Vysoké nad Labem, tedy asi 7 km od okraje města. Syn už byl hladový a unavený. Naštěstí jsme už tehdy měly mobil, kamarádka zavolala manželovi o pomoc a řekla, že čekáme ve vesnici před hospodou. Nenapadlo nás, že ve vesnici mohou být hospody dvě, a tak jsme na záchranu čekaly ještě o něco déle, než jsme předpokládaly. Mohly jsme být ještě rády, že jsme nebloudily víc, při troše snahy by člověk mohl vyjít z lesů u Týniště nebo u Chocně.

Morgiana

P. S.: Poznáte, kde bydlím?


Děkujeme za krásný příspěvek s hádankou :).

Nu, ženy-in, jaká bude odpověď? ;)

A jak jste na tom s blouděním Vy? Kdy jste naposledy zabloudily? Bloudíte spíš samy nebo s někým? A jak se nacházíte? Pošlete mi své bloudivé příběhy na redakce@zena-in.cz!

Reklama