Reklama


Když jsem uvažovala, že napíšu tenhle náš příběh, byla jsem dost překvapená, že jsem se dopočítala čísla 22. Tedy je to 22 let, co mně a ségře (jsme dvojčata) bylo 10 a bráchovi 13.

Jezdili jsme na prázdniny a víkendy k babičce. Už to byla taková tradice, že když babi odcházela v neděli dopoledne v 10 do kostela, my jsme dostávali jediný úkol – alespoň půl hodiny míchat těsto na koláče. A to nás zaměstnávalo všechny, protože většinou brácha držel mísu a já se ségrou jsme se střídaly v zápase s vařechou při míchání. Jenže to by to nebyl brácha – věčný vynalézač zlepšováků (to víte - mužský, a zůstalo mu to dodneška), aby nepřišel na způsob, jak nám tuhle „dřinu“ ulehčit.

Vymyslel geniální plán. V koupelně jsme mísu položili do bubnové ždímačky. Možná už většina čtenářstva nebude pamatovat ždímačku, která se plnila shora – velikost bubnu byla tak 8 l, víko se zaklaplo a buben začal rotovat. Náš plán byl jasný – položit mísu s těstem do otvoru bubnu, dva členové týmu budou pevně držet vařečku a třetí bude spínat dvířka, aby se buben roztočil a ždímačka bude mísou otáčet.

Báječně tu fungovalo… ale asi jen prvních 5 sekund. Poté ždímačka nabrala takových obrátek, že se těsto rozlítlo po celé koupelně. Samozřejmě po prvotním překvapení jsme se dali do smíchu, který brzy vystřídalo vystřízlivění, co řekneme babi a kdo to bude uklízet. Situaci jsme vyhodnotili na: „Neřekneme nic“ a „Uklízet to budeme sami“. Takže jsme z obkládaček seškrábali zbytky těsta zpátky do mísy, koupelnu jakž takž umyli, zbytek těsta ručně (jaká to potupa) vymíchali a dali ho pod utěrku na obvyklé místo kynout.

Když se babička před dvanáctou vrátila ze mše, sice se podivovala, že těsta nějak nepřibývá, ale na to jsme my už jen nevinně pokrčili rameny na znamení, že s tím rozhodně nemáme nic společného. Koláč byl, a výborný, takový, jaký umí jen babičky, a nám vůbec nepřipadlo, že ještě před chvílí byl nedílnou součástí koupelny.

Dnes už mám vlastní domácnost a v ní většinu běžných spotřebičů, tedy i pračku, která samozřejmě umí prádlo i vyždímat, a těsto mi hněte robot a jsem za obojí náramně vděčná a neumím si to bez nich vůbec představit. Ale když mi má 18měsíční dcera hospodaří v kredenci a vytahuje pokličky a mísy, tak vzpomínám nostalgicky na své dětství, jak jsme si ohromně vyhráli se všemi ručními šlehači na kliku, a to nemluvím o ždímačce nebo třeba šlapacím šicím stroji, a neubráním se myšlence, že jaksi ti dnešní pomocníci zároveň okrádají naše děti o báječnou zábavu a dobrodružství. :-)

 

Soutěž příběh roku - VSTUPTE ZDE

Jana Piňosová
Vítězka kategorie: Pomocníci v domácnosti za měsíc duben 
Omlouváme se za zpoždění vyhlášení výsledků.