Reklama

Nebojím se techniky, zpravidla tvrdě zkouším, co snese. A zvláště jako dítě jsem dovedla využít netušený potenciál různých domácích pomocníků. Ono taky toho moc nebylo, v kuchyni se dal ukořistit ruční šlehač s pohonem na kličku, ale takový babiččin šlapací šicí stroj, s tím se dalo vyřádit – kupříkladu propojíte dva a máte lanovku na vzkazy. Původcem následujícího vynálezu byl však můj brácha, bylo mu tehdy tak deset a mě a ségře sedm.

Jezdili jsme na prázdniny a víkendy k babičce. Už to byla taková tradice, že když babi odcházela v neděli dopoledne v deset do kostela, my jsme dostávali jediný úkol – alespoň půl hodiny míchat těsto na koláče. A to nás zaměstnávalo všechny, protože většinou brácha držel mísu a já se ségrou jsme se střídaly v zápase s vařečkou. Jenže to by to nebyl brácha – věčný vynalézač zlepšováků, aby nepřišel na způsob, jak nám tuhle „dřinu“ ulehčit.

Vymyslel geniální plán. V koupelně jsme mísu položili do bubnové ždímačky. Možná už většina čtenářstva nebude pamatovat ždímačku, která se plnila se shora – velikost bubnu byla tak 8 l, víko se zaklaplo a buben začal rotovat. Náš plán byl jasný – položit mísu s těstem do otvoru bubnu, dva členové týmu budou pevně držet vařečku a třetí pomocí magnetu uvede ždímačku do chodu. Buben se roztočí, mísa se začne otáčet …

Fungovalo to báječně …, ale asi jen prvních 10 vteřin. Poté ždímačka nabrala takových obrátek, že těsto začalo vylétávat z mísy a přistávat všude kolem nás a na nás. Samozřejmě po prvotním překvapení jsme se řehtali jak koně, ale brzy nás to přešlo. Co řekneme babi a kdo to bude uklízet? Situaci jsme vyhodnotili na: neřekneme nic a uklízet to budeme sami. Takže jsme z obkládaček a sebe na vzájem seškrábali zbytky těsta, koupelnu jakžtakž umyli, těsto ručně (jaká to potupa) vymíchali a dali ho pod utěrku na obvyklé místo kynout.

Když se babička před dvanáctou vrátila ze mše, sice se podivovala, že těsta nějak nepřibývá (vždyť ho také byla sotva polovina), ale na to jsme my už jen nevinně pokrčili rameny na znamení, že s tím rozhodně nemáme nic společného. Koláč byl, a výborný, takový, jaký umí jen babičky a nám vůbec nepřipadlo, že ještě před chvílí byl nedílnou součástí koupelny.

Zrovna nedávno mi naše pračka oznámila na displeji ERR 80, musela jsem pro manuál, kdy se psalo, že je něco šprajclé v odpadu. Byla tam. Ponožka. V duchu jsem si říkala, když si tak chytrá, máš psát, ponožka v odpadu, to neumíš co, ani těsto vymíchat neumí to moderní čuděstvo techniky.

Japina

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Kolegyně Míša se docela nedávno chystala očistit v pračce okurky na zavařování. Jak to dopadlo, si můžete přečíst v článku Domácí okurky: Nejlepší jsou s aviváží.

A jak jste na tom se stroji vy? Dnes si o technice a vašem vztahu k ní budeme povídat celý den.

Vzpomínáte si, jak jste se učila ovládat svůj první mobil? Potrápila vás někdy vaše pračka, mikrovlnka nebo televize? Musela jste si někdy něco opravit sama? Jste s počítačem kamarádi, nebo spíše nepřátelé? Napadá vás nějaká historka s žehličkou, fénem, pračkou, počítačem, či jinou technickou vymožeností v hlavní roli a chcete se o ni podělit? Napište nám o tom! Adresu už určitě znáte:

redakce@zena-in.cz

Vaše příběhy budeme v průběhu celého dne zveřejňovat a ty nejzajímavější se samozřejmě dočkají odměny.

A jak jsem si s novým technických přírůstkem poradila já? Čtěte v dnešním článku Nelítostný boj - Já vs. technika.