Reklama


Můžete tomu věřit a můžete to taky považovat za hloupé povídačky, ale určitě vás aspoň jednou napadlo (třeba jen čistě ze zvědavosti), že byste se mohla vydat do míst, kde údajně straší.

Nás to napadlo taky, co na tom, že jsme banda strašpytlů, kteří se po setmění dokážou bát i ve vlastním bytě. Věru, nikdo nevkládal moc nadějí do našeho plánu – tedy vkročit za černočerné tmy na hřbitov s tak ponurou pověstí. Možná zvědavost, možná hon za senzací, ale hlavně záliba ve vzrušujících a děsivých situacích nás k tomuto činu ponoukala.

Na hřbitově v malé vísce nedaleko Prahy prý dochází po setmění k hrůzu nahánějícím jevům. I když v okolí panuje přívětivé počasí, na hřbitově se má občas zdržovat podivná světélkující mlha. Mezi náhrobními kameny se míhají podivné stíny a zpoza sousoší uprostřed hřbitova se ozývá chraplavý šepot, přestože tam nikdo jiný není, hroby se samovolně pohybují. Občas odsud k uším místních obyvatel doléhají tajemné vysoké zvuky připomínající táhlý nářek zraněného zvířete nebo člověka.

Je to místo posledního odpočinku obětí moru, sebevrahů a popravených lidí. Pochována je zde i hraběnka Barbara Dlauhovesky von Langendorf, která se poblíž hřbitova zabila pádem z koně (někteří spekulují o vraždě) a její duše zde prý dodnes bloudí.

Sice si s sebou neneseme ektoplazmové kanóny ani neuralizér po vzoru našich filmových kolegů, ale máme aspoň foťák a mikrofon, které by nám pomohly případná „strašidla“ zachytit. A aby bylo jasno, stejně nevěříme, že nějaké potkáme.

Přesto bychom mohli být vybaveni ještě o trochu lépe. Představte si, že jedete na hřbitov, chcete vyrazit po setmění, víte, že váš cíl se nachází několik desítek metrů za zapadlou vískou, máte mobil, foťák, mp3 přehrávač a citlivý mikrofon. A pak se někdo jen tak mimochodem zeptá: „Ok, a kdo z nás vzal baterku?“ Načež se rozhostí ticho, které je dostačující odpovědí.

Jak později zjišťujeme, není baterky třeba. Nevypadáme ani trochu jako nějací lovci duchů a ve skupině panuje dobrá nálada, dokud… Venku už zavládla černočerná tma a my z autobusu přijíždějícího do cílové stanice pozorujeme onen hřbitov. A jediná reakce, která se z našich sevřených hrdel vydrala, bylo: „Proboha.“

Krchov shlíží na nedalekou vesnici z mírného kopce, proto je vidět už z velké dálky. Osvětlení kostela stojícího na samém okraji hřbitova prosvítá skrz koruny holých stromů, které jej obklopují. Taková scenérie propůjčuje tomuto místu až hororový vzhled. Ten spolu s geografickým umístěním (nedaleko proslulé zříceniny Okoř) a ponurou historií dává nejlepší předpoklad pro vznik budoucích báchorek, jimž se jdeme podívat na zoubek.

Před branou na vteřinku doufáme, že bude zamčená. Není. Vstupujeme tedy dovnitř. V první polovině hřbitova jsme ještě všichni silní a nebojácní, v druhé polovině, kam už nedosáhnou paprsky osvětlení a světlo několika zapálených svíček ve tmě jen váhavě plápolá, to s námi začíná být poněkud na štíru, a tak se snažíme dodat si odvahu alespoň utrousením poznámky: „No a teď tu budou hroby jezdit jako na autodromu.“ Čehož se chytí další člen naší výpravy a odpovídá: „Ty si z toho teď děláš srandu, ale počkej, až za tebou přijde nějakej náhrobek a dá ti přes hubu.“ Čímž spolehlivě zabíjí poslední zbytky plížícího se strachu.

Po dlouhé době čekání a procházení musíme stěny hřbitova opustit. Někteří z nás pocítili naléhavé volání přírody a k jejich smůle nebyl široko daleko žádný použitelný keř. Jeden z členů se přiznává, že již před branou zaslechl za svými zády jakýsi zvuk, pravidelné klepání či cvakání. Docházíme však k závěru, že někomu z nás nejspíš při chůzi řinčel zip na batohu. Nakonec se ještě vracíme, abychom dokončili započaté dílo. A možná…

Při přechodu z osvětlené části hřbitova do tmavých koutů se skutečně po zemi mezi dvěma hroby mihlo cosi jako stín. Prokazatelně ho však nemohl vrhnout nikdo z nás. I přesto však zůstáváme v klidu. Viděl ho jen jeden z nás, který sám přiznává, že může jít o optický klam či zjitřenou představivost. Obraz, který oči předají mozku v takové tmě, může být přece jen realitě poněkud vzdálený.

Po několika dlouhých hodinách se vracíme unaveni domů. Na fotkách se nám ani později žádný přízrak neobjevil a zvukový záznam… Inu, neseme si do příštích výprav ponaučení, že chceme-li přispět do fondu EVP (fenomén elektronického hlasu), musíme naše „duchy“ taky pustit ke slovu. Prozatím si píšeme do deníčku červenou barvou, že na noutonickém hřbitově se nám (stejně jako těm před námi) nic paranormálního nepřihodilo. I když nad ním zůstává ještě pár otazníků.

Věříte na přízraky a duchy, nebo jsou to jen povídačky? Víte o nějakém místě, kde údajně straší? Jela byste se tam v noci podívat?