Ze všeho nejdřív musíte přežít vízové martyrium. Vystát si nekončící frontu a potom zjistit, že: tohle nemáte a tamto není v pořádku, a znovu si vystát frontu ....a vůbec, být to na mně, všechna víza zruším. K čemu jsou? Znepříjemňují život normálním lidem.(ti, kvůli kterým byla zavedena, na ně stejně kašlou).

Vzhůru na cesty

Na Ukrajinu? Divili se všichni známí a přátelé, jen co zjistili, kam se chystáme, a začali nás litovat a zjišťovat, co nás k tak šílenému činu vede. Pak si každý vzpomněl na nějakou hrůznou historku o přepadení, okradení a jiném příkoří, které se komusi v té strašné zemi na východě stalo. A protože jsme jeli se studenty (tedy vlakem), přidali hororové líčení cesty tímto dopravním prostředkem. Když budeme mít štěstí, můžeme si prý dokonce zachránit holý život!
Takto poučeni jsme tedy v pátek třináctého (v září loňského roku) nastoupili do vlaku Praha - Kyjev My, to je šest studentů a dva profesoři jednoho pražského gymnázia. Za námi naše malá milá zem., v nás strach zasetý známými a médii, před námi široširá Ukrajina.
Projeli jsme jí velký kus, sedm nocí z deseti jsme strávili ve vlaku. Děsivá představa? Ale proč, večer nastoupíte do kupé, dáte si dobrý čaj za 50 kopějek (to jsou asi tři koruny, v našem vagóně od českého průvodčího máte čaj i kávu za stejnou cenu – 24 Kč), prospíte se a ráno jste tam, kde jste chtěli být. Prostě pohoda.

Kyjev

Začali jsme v Kyjevě, úhledném, čistém městě plném zeleně (zaujímá více než 50 % plochy, takže to vypadá, že město je v jednom velkém parku). Kráčeli jsme po širokém Kresčatiku (hlavní třída), který je v neděli uzavřen pro dopravu a snad celý Kyjev se tu prochází za hlaholení estrádních hitů. Na dlážděném a hrbolatém Andrejevském „spusku“, tedy česky sešupu - krkolomné uličce zastavěné krámky, jsme si prohlíželi ukrajinské suvenýry, vyšívané „rušniky“, matrjošky klasické i jdoucí s dobou (s obličejem Usámy), trička s Leninem (přesně takové si v Moskvě koupil i Jack Nicholson), fotbalový dres Andreje Ševčenka... ale i neskutečné blbosti z plastů (no tohle že by si někdo koupil?)
Na konci ulice končí komerce a je tu odměna pro ty, kteří doklopýtali až sem, aby uviděli rodný dům autora Mistra a Markétky ( pro neznalce – Michaila Bulgakova).
Vstupovali jsme do starobylých chrámů, jejichž zlaté cibulky, pardon kupole, dodávají městu majestátnosti a pýchy. Mnohé z těch chrámů (třeba svatý Michail) ještě září novotou, protože byly obnoveny v devadesátých letech . V těch třicátých je totiž Stalin nechával bourat, protože v nich prý sídlil duch národa a on potřeboval mohutné(šedé a ošklivé) budovy pro revoluční schůzování. U svaté Sofie,(je zvláštní tím, že uvnitř je oprýskaně románská a zvenčí má „navlečený“ blýskavý barokní kabátek – tady se tomu říká ukrajinské baroko) seděl pohádkově vousatý muž a hrál na banduru tklivé ukrajinské písně. Bože, to byla krása!!!
Po prohlídce města jsme na ulici Chmelnického zašli do Domácí kuchyně, samoobslužné jídelny, kde se dalo za přijatelné ceny a v útulných dřevěných boxech docela dobře najíst (boršč,ryba s opečenými brambory, dortík a dobrá hrušková limonáda vyšly asi na našich 80 Kč)
Ještě předtím jsme ovšem museli absolvovat výměnnou anabázi - tedy směnit dolary na hřivny (je zajímavé, že starší generace tomu pořád říká rubly). A jednoduché to opravdu nebylo. Na každém kroku jsme sice naráželi na směnárny , ale všechny zavřené. A když jsme konečně padli na jednu fungující a vystáli si frontu, vyměnila nám „děvuška“ jen padesátku místo požadované stovky. „Grivny končilis´“ usmála se provinile. Došly peníze. No, měli jsme štěstí, ti za námi už nedostali nic. Když jsme se ptali naší průvodkyně Niny , co to má znamenat, řekla, že je to kvůli zítřejší opoziční demonstraci proti prezidentovi Kučmovi. Vláda se bojí, aby mezi lidmi nebylo moc valut. Druhý den jsme pak na vlastní oči viděli, jak se demonstranti scházejí. Většinou postarší lidé mávali rudými prapory a dožadovali se lidštějších podmínek (hlavně vyšších platů a důchodů). Nina nám vysvětlila, že to jsou komunisté, ale na jiném místě se právě srocuje i pravicová mládež s podobnými požadavky. Nechápali jsme ten hrozivý paradox – obchody plné zboží (i sem už zasáhla globalizace -kdyby nebyly obaly popsané azbukou, nepoznáš, že nejsi doma), ceny zhruba odpovídající našim ale platy hluboko pod úrovní našeho životního minima. Copak se takhle dá žít?. Nina smutně pravila, že se každý musí snažit, co to jde...

Jalta Pak jsme se na tři dny přesunuli na jih a rázem se ocitli v subtropech. Před námi moře, za námi hradba hor, to je Jalta. Moře bylo ještě teplé a tak jsme se do něj jako správní vnitrozemci vrhli. Přímořské letovisko zažívá svoji renesanci – některé výstavní rekreační domy z dob minulých sice ještě chátrají, jiné se už zase skví novotou a vítají novodobou smetánku.
Máte-li rádi Čechova, můžete se podívat, kde trávil posledních pět let života. Bílý patrový domek uprostřed pohádkové zahrady – některé stromy sázel sám Anton Pavlovič. Hrozně jsem mu záviděla masivní psací stůl, za nímž se skrýval výklenek s kanapátkem, - to pro případ, že už ho to spisování nebavilo...
Pokud vás zajímá novodobá historie, jeďte se podívat do Livadijského paláce, kde v roce 1945 Churchil, Stalin a Roosewelt podepsali Jaltskou dohodu. Ukážou vám stůl, kde pánové dohodu podepsali, i Rooseveltův pokoj.

Dněpropetrovsk

Poslední třetinu naší cesty tvořily dva dny v Dněpropetrovsku. Město je veliké asi jako Praha, ale nějakých turistických památek si tu neužijete. Bude to asi tím, že kvůli raketovému průmyslu tu byl až donedávna „zakrytyj gorod“, tedy město uzavřené pro cizince a turisty vůbec. Krásný je Dněpr, říkají mu Slavutič. Ovšem když vám dají takovou nadšenou průvodkyni, jakou jsme měli my, zjistíte, že Dněpropetrovsk je vlastně úžasný celý (i když se na první pohled zdá, že v něm nic není). A všechno je tu tak nové, tak velké, tak nádherné, a jezdí tu maršrutky, které nemají ani v Paříži. No ty maršrutky neboli „maršrutnoje taxi“, to je opravdu skvělá věc. Jsou to mikrobusy (cca pro deset lidí) a ty mají své určené trasy. Když si někde po trase stoupnete a zamáváte, vezmou vás a až si zase řeknete, vysadí vás, kde potřebujete. A to všechno za jednu hřivnu (6 Kč), ať už jedete kilometr nebo pět.
My jsme v Dněpropetrovsku strávili dva dny více méně pracovně Na seznamovacím večeru desátých tříd medicínského lycea, které nás na Ukrajinu pozvalo, jsme v pásmu komponovaném s diapozitivy představili Prahu (největší úspěch měl Pavel, který všechno zapomněl, a tak mluvil trochu jako massa Bob – „óčeň plócha paruski“). Druhý den jsme si pak u kulatého stolu o ekologii povídali třeba o tom, jak my tady v Praze bojujeme s klíněnkou jírovcovou, motýlkem, který své dětičky živí kaštanovým listím. To samozřejmě naše ukrajinské kolegy velice zaujalo, protože všude, kam se v ukrajinských městech podíváš, rostou právě kaštany.
Domů se nám moc nechtělo, tak jako se nechce z návštěvy od dobrých přátel.(No a taky jsme museli zase do školy...) Jedno však víme jistě, že se sem určitě zase vrátíme, tentokrát už beze strachu.
Reklama