.

Jak jsme jeli do Bulharska

Cestování

Jak jsme jeli do Bulharska

Příběh, který budu popisovat se odehrál před mnoha dlouhými lety. Tenkrát jsem ještě navštěvovala střední školu a měla svou první vážnou známost. Dalo mi mnoho práce přesvědčit mého přestarostlivého otce, že už jsem dost velká, abych jela sama se svým přítelem na dovolenou. Po dlouhém přemlouvání a citovém vydírání se to nakonec podařilo. Při své mladické neskromnosti jsme se s přítelem rozhodli vyrazit daleko za hranice – do Bulharska. Musím pro úplnost podotknout, že mi dalo téměř stejnou práci přemluvit mého drahého Vincenta. Ten měl totiž k povalování se u moře spoustu výhrad a neustálé obavy, že se tam bude nudit. Jak se později ukázalo, to bylo vážně to poslední, z čeho musel mít strach. 

Cesta měla začít jednoho krásného pátečního podvečera u autobusového nádraží. V té šťastné době ještě nebylo zvykem trápit se obavami, jestli slíbený autobus bude připraven, tudíž těchto obav jsme byli ušetřeni. Vše proběhlo tak, jak mělo. Rozloučení provázené spoustou rodičovských rad, a pak už tradá za sluncem.

Nevím, jak ctihodní čtenáři, ale já si vždy dovolenou maluju jako ze žurnálu…šťastní usměvaví lidé, harmonie a spousta slunce, zkrátka jako v telenovele. Obvykle to ale končívá přinejmenším zážitky jako z filmů Woodyho Allena.

Tohle začalo nenápadnou nepříjemností, a to, že právě na den odjezdu připadl přesně podle zákona schválnosti také první den mé pravidelné menstruace. Jakožto moderní dívka jsem si s tím nedělala zvláštní starosti … tedy až do chvíle, kdy jsme dojeli na maďarsko-rumunské hranice. Tam totiž nastalo první velké zdržení. Rumunští celníci se rozhodli, že konkrétně od řidičů našeho autobusu musí bezpodmínečně dostat dva kartony cigaret a také pověstné české pivo, jinak se zkrátka přes hranici nedostaneme. Řidiči byli zkušení a netvářili se nijak překvapeně. Piva měli dost, jen s požadavkem na cigarety nejspíš nepočítali. Tak nám nezbylo než čekat… Troufám si říct, že víc než dvě hodiny to netrvalo a celníci se uvolili přijmout jako náhradu za cigarety další karton plechovek s pivem. To se nám všem ulevilo…a já jsem se těšila, že si zajdu na WC a opláchnu si alespoň obličej, když už ne celé své zpocené tělo. Opravdu jsem byla asi moc mladá, protože dnes se své nekonečné naivitě směji… Když autobus zastavil u kukuřičného pole, hned jsem nepochopila, ale ano, opravdu, tohle byla přestávka na toaletu!

Obvykle popírám, že bych byla během „svých dnů“ jakkoli protivnější než obvykle…ale každý musí uznat, že v tuto chvíli jsem k tomu začínala mít opravdu pádný důvod. Hygiena za těchto podmínek mě nutila k pláči…a to jsme byli sotva v polovině cesty. Když mi došlo, že v celém Rumunsku WC ani tekoucí vodu neuvidím, propadla jsem depresi. To jsem ovšem měla tušit, že mému utrpení zdaleka není konec. Celá cesta Rumunskem byla víc než dobrodružná: dopravní policisté stojící podél silnic byli ozbrojeni samopaly a pokuty za rychlou (rozuměj takovou, která jim připadala rychlá) jízdu si určovali zcela podle svého rozmaru. V přímé úměrnosti s rostoucí teplotou venku jsem se blížila k nervovému zhroucení. Se svým drahým společníkem jsem nebyla schopná komunikovat pouze vrčením nebo předstíráním spánku.

Když jsem zrovna opravdu usnula, probralo mě, že autobus znovu zastavil…v obavě, že je potřeba znovu čelit ozbrojené rumunské policii, jsem rychle procitla. Zjistila jsem, že stojíme na konci dlouhé řady automobilů a posléze jsem byla informována, že stojíme na hranicích s Bulharskem. Začala jsem se radovat. Předčasně. Bylo zhruba poledne, slunce bylo přímo nad námi a hranice daleko. V zastaveném autobuse nefungovala klimatizace a kolem cesty vedoucí k celnici se rozprostírala pouze nekonečná pole. Když jsme se po čtyřech hodinách dopracovali na dohled hraničních budov, došla autobusu nafta. To už jsem rezignovala na svůj další osud s přesvědčením, že zešílím vedrem nebo okolnostmi na rumunsko-bulharských hranicích. Ale dobrý člověk žije i v Rumunsku, řidiči dostali trochu nafty od jednoho z TIRáků a hranici jsme úspěšně překročili.  

Blížili jsme se vysněnému cíli a průvodkyně nás informovala, že zanedlouho zastavíme na autobusovém nádraží v Burgasu, kam si můžeme odskočit na WC. Samým nadšením, že se opět shledám s civilizací jsem zapomněla myslet reálně… Ano, na autobusovém nádraží byly opravdu toalety…jenomže TURECKÉ. Pro ty, které jako dříve já žijí v blahé nevědomosti o tom jak pestrý a různorodý je náš svět, krátce popíšu: turecký záchod se od toho, který známe my, dost podstatně liší. Je to zkrátka díra v zemi, nad kterou si žena musí čapnout, chlap má pochopitelně tu výhodu, že když jde na „malou“, může stát. Jeden by čekal, že když už musí podstoupit takové nepohodlí, budou jeho intimní partie alespoň před zraky případných úchyláků skrývat dveře. Abych nekřivdila Bulharům, musím přiznat, že dveře tam skutečně byly. Jenom začínaly zhruba 70 cm nad zemí…takže když si člověk přičapl k vykonání potřeby byly při troše snahy ze strany případných čumilů vystaveny na odiv právě ty partie, které by měly být dle mého středoevropského smýšlení skryty.  Sice jsem se snažila neposlouchat svůj paranoidní vnitřní hlas, ale dvakrát klidná jsem, přiznám se, nebyla. Navíc ve mně začaly narůstat silné obavy, jak bude asi vypadat WC na pokoji v našem hotelu v Černomorci… 

Když jsme konečně šťastně dojeli a čekali na ubytování, rozhodla jsem se navštívit toalety vedle recepce…pokoušel se o mě srdeční infarkt, jelikož mé nejčernější obavy se potvrdily…byl tam turecký záchod. Měla jsem co dělat, abych nezačala ječet…alespoň jsem si trochu hystericky poplakala, a pak jsem se srdnatě vrátila do recepce. Vincent už třímal klíče od našeho pokoje. Těšila jsem se, jak se svalím na postel a dosytosti se „vyřvu“. Ale jaké bylo mé překvapení – v našem pokoji se nacházelo sociální zařízení zcela podle evropského standardu. Takže jsem sice málem řvala, ale štěstím. Po důkladné očistě cestou zmučených těl jsme okamžitě vyrazili na obhlídku městečka a samozřejmě na pláž. Od té chvíle byly všechny peripetie příšerné čtyřiapadesátihodinové cesty zapomenuty…  

V Bulharsku je nejenom krásně – čisté pláže, moře, nádherné vyhlídky a počasí, ale také pro našince dosti levně. Tudíž jsme si dovolenou opravdu užili, koupání, výlety, večeře v restauracích, romantické večerní vycházky k moři, víno, ryby, ovoce…  

I cesta zpátky byla v porovnání s tou první přímo nádherná, tudíž jsme si mohli s čistým svědomím říct, že to stálo za to. A jak se říká – konec dobrý, všechno dobré…

...ale do Bulharska už jedině letadlem . :-)

 
   
25.04.2003 - Zahraničí - autor: Jaska

Komentáře:

  1. avatar
    [7] monca13 [*]

    v Bulharsku jsem byla za studií - turecký záchod, to je něco

    superkarma: 0 09.09.2006, 01:46:23
  2. avatar
    [6] Simba [*]

    Já cestovala do Bulharska vlakem, ten vyjížděl vždy jeden den v podvečer z Prahy a třetí den dopoledne jste byli na místě v Bulharsku. Jeli jsme s v roce 1990 a cesta byla dobrá. Jednak jsme měli 6-ti lehátkové kupé sami pro sebe, jednak bylo dost zábavných věcí k pozorování. Např. když vlak začal přibržďovat mezi poli, a ze vzdálené vesnice přes pole běžělo několik chlapů s taškama, vyvexlovat české pivo

    superkarma: 0 23.11.2003, 17:56:09
  3. avatar
    [5] amidala [*]

    Lenka: v Primorsku jsem byla v roce 1997 a strašnější dovolenou jsem nezažila...když to shrnu pod tři slova:špína,špína a špína.Do Bulharska už nikdy v životě!!!!P.S.stačí mi toalety na letiši v Burgasu :o)

    superkarma: 0 29.04.2003, 15:24:21
  4. avatar
    [4] blesksoft [*]

    Taky jsme byly loni v Bulharsku v Primorsku s Alexandrií doopravdy perfektní dovolená i se třemi dětmi a nejmladšímu byly teprve dva roky a ani průjem jsme nedostali.Bylo tam snad ještě levněji než u nás.Organizace zájezdu a ochota personálu to jsem dlouho nezažila.

    superkarma: 0 25.04.2003, 11:42:19
  5. avatar
    [1] Zluta [*]

    Jaska: tak teď nevím, jestli se mám smát nebo plakat, ale každopádně při čtení článku jsem i po těch letech trpěla s tebou... Něco podobného, i když jsem neměla "své dny" a necestovala 54 hodin, ale "JEN" něco přes dvacet, jsem zažila loni při cestě z Chorvatska do Čech. Protože byly zrovna v jižních Čechách záplavy, tak jsme museli jet přes Moravu a cesta teda taky "stála za to". Také jsem prohlásila, že takto již nikdy ....
    Ale jinak - do Bulharska bych moc ráda někdy, někdy, někdy .... taky l e t ě l a

    superkarma: 0 25.04.2003, 07:02:16

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme