Domácnost

Jak jsi mohl?

Dobrý den,

když jsem viděla dnešní téma, okamžitě jsem si vzpomněla na tento velice smutný příběh. Sice dlouhý, ale určitě si jej přečtěte, stojí to za to.

Petra


Jak jsi mohl?

Když jsem byla štěňátko, bavila jsem Tě svým poskakováním a rozveselovala jsem Tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a i přes rozkousané boty a několik "zavražděných" polštářů jsem se stala Tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem zlobila, pohrozil jsi mi prstem a řekl mi: ,,Jak jsi mohla?" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a podrbal za ušima.

Moje výchova k čistotě trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl velmi zaměstnaný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, kdy jsem byla k Tobě přitulená v posteli, naslouchajíc Tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, neboť zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na sluníčku, když jsem čekala na Tvůj příchod domů na sklonku dne. Postupně jsi začal trávit více času v práci a budováním své kariéry a více času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na Tebe trpělivě, utěšovala Tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem Ti nevyčítala špatná rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala Tvůj příchod domů a radovala jsem se s Tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, nyní Tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem se jí projevit svojí náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože Ty jsi byl šťastný. Potom přišly Tvoje děti a já jsem byla vzrušená spolu s Tebou. Fascinovala mě jejich něžnost, jejich vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale Ty a ona jste se báli, že bych jim mohla ublížit, a já jsem trávila většinu času zavřená v jiné místnosti, nebo v kleci. Jak já jsem je chtěla mít ráda, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Jak vyrůstaly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru na svoje vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno kolem nich a jejich dotyky - protože Tvůj dotyk byl nyní taký skoupý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápení, tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk Tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly doby, že když se Tě ostatní zeptali, zda máš psa, vyndal jsi z peněženky moji fotku a vyprávěl jim o mně příhody. V posledních letech už jen řekneš: ,,Ano," a změníš téma.

Už nejsem "Tvůj" pes, ale "jen" pes a rozčilují Tě všechny výdaje za mě. Máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a Ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není povoleno držet zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy Tvoje jediná rodina jsem byla já. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli ke zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl: ,,Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali Ti bolestný pohled. Znali realitu umístění psa ve středním věku, i když s průkazem původu. Musel jsi vyprostit prsty Tvého syna z mého obojku, když křičel: ,,Ne tati, prosím, nenechávej tu mého psa!" I já jsem měla o něho strach, jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poklepáním po hlavě a vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín a nyní mám i jeden já.

Když jsi odešel, ty milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi ani jediný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a řekly: ,,Jak mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich plný rozvrh dovolí. Krmí nás samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdříve jsem vždy vyskočila a běžela ke vchodu, vždy, když někdo procházel kolem mého kotce, doufajíc, že jsi to Ty - že jsi změnil názor - že to celé byl zlý sen... nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemohu soupeřit o upoutání pozornosti s poskakováním šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, uchýlila jsem se do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Zaslechla jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a šla jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a řekla mi, abych se nebála. Srdce mi tlouklo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se mi do toho i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dní. Jak to už mám v povaze, měla jsem více starostí o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozne tíží, a já to vím zrovna tak, jako jsem rozpoznala každou Tvoji náladu. Jemně mi natáhla přední nohu a slza jí stekla po tváři. Olízla jsem jí ruku stejně, jako jsem byla zvyklá utěšovat Tebe před mnohými lety. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zašeptala jsem:  ,,Jak jsi mohl?" Možná, protože rozuměla mojí psí řeči, řekla: ,,Je mi to tak líto." Pohladila mě a rychle vysvětlovala, že je to její práce zařídit, abych šla na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se ji snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že mé "Jak jsi mohl?" nebylo myšleno na ni. Bylo to určeno Tobě, můj milovaný pane, na Tebe jsem myslela. Budu na Tebe myslet a čekat navždy. Kéž by Ti každý ve Tvém životě projevil takovou věrnost.

Konec

Pozn. autora: Pokud Vám článek ,,Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, která umírají každý rok v amerických útulcích. Vítána je snaha všech, kdo by chtěli článek dále šířit pro nekomerční účely, pokud připíší poznámku s autorským právem. Prosím, použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřoven.

Děkuji, Jim Willis


I my děkujeme, je to sice docela známý, ale pěkný text... Tak snad nikoho neurazí, že už ho možná někde četl...

redakce@zena-in.cz

   
07.11.2006 - Dům a byt - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [17] edith1975 [*]

    to je opravdu smutný příběh.

    superkarma: 0 07.11.2006, 18:31:34
  2. avatar
    [16] femme [*]

    pro slzy nevidím

    superkarma: 0 07.11.2006, 18:28:15
  3. avatar
    [15] j.a.n.a. [*]

    superkarma: 0 07.11.2006, 16:30:38
  4. [14] mar [*]

    bohužel jsou situace kdy si člověk domácího mazlíčka nechat nemůže -alergie,ale pokud už ho má,měl by se o něj postarat

    superkarma: 0 07.11.2006, 16:27:56
  5. avatar
    [11] zeva [*]

    Není to "pěkný" článek, je velmi bolestný, pravdivý a alarmující. Pro slzy ani nevidim.

    superkarma: 0 07.11.2006, 14:58:49

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme