To bylo tak. Když jsem si konečně vyběhal vše k živnostenskému listu, řekli mi, že se mám do měsíce co? Do měsíce zaregistrovat na finančním úřadě. A Šumař na to co? Šumař se na to nejenže ani nevykašlal, on na to ouplně, ale ouplně zapomněl. A oni mu pak co? Oni mu pak z finančního úřadu poslali ostrou prosbu!

Volala mi to dokonce maminka, že mám dopis z ouřadu, že jsem zlobil a nezaregistroval se a že s tím mám sakra rychle něco udělat. Hned druhý den jsem poctivě žhavil drát (to je ale škoda, že tohle spojení už je naprostý anachronismus) a volal na úřad.

Když se všichni znají

Jsem z malého města, a tudíž paní úřednice je maminka mých spolužaček z hudebky a zároveň sestra dlouholeté kolegyně mojí matky. Byla na mě sice odměřená, ale zná mě asi 20 let, tak asi i sama uznala, že nebude prudit a dalo se s ní bavit. K tomu už mám nacvičený podlézavě-bezradný tón, který platí zejména na úřednice – a to kupodivu jakéhokoli věku. Funguje i přes telefon.

Přesto byla rázná a řekla, ať to koukám aspoň poslat. Sím ano. Pořádek muší bejt a s pánama je vždycky lepší vycházet dobře. Zvlášť máte-li z jakéhokoli úředničení kopřivku jako já. Devótnost je ošklivá a odsouzení hodná věc, ale já si myslím, že bych byl s to se případně na úřadě i rozbrečet, jen aby mi uvěřili, že jsem to prostě nezvládl.

Taky umím udělat velmi obdivné, až zbožné oči, když ta slečna na poště vezme tužku a zcela rutinně vyplní složenku nebo podací lístek. Jednou se mě dokonce ptala, jestli nechci vyplnit ještě něco…(soutěž - vejce - 1ks)

Jak vyplnit růžový papír?

Ale to předbíhám. Pak jsem jel na nejbližší finanční úřad. A volal známé účetní. Co že si to tam mám vzít? Byl to ten růžový. Božínku. Tak jsem se jí hned zeptal, co dělá za půl hodiny a jestli by na mě měla další půlhodinu. Měla.

A já pro ni měl celou fůru těch obdivnejch očí, o kterých jsem mluvil. Tady jsem to ale ani nemusel hrát, ono se na ni ještě k tomu dobře kouká, takže ve spojení magické schopnosti Vyplnění Úředních Listin na ni uctivě hledím kdykoli se vidíme.

Pak už jsem byl jen na poště. Zvládl jsem být jen milý na paní úřednici, která mi řekla, kolikakorunovou známku potřebuji – tady stačila jen bezradnost. Obálku jsem musel ale vzít k jinému okénku, kde jsem měl ale odpočítáno přesně 12 Kč, abych další milou úřednici nezdržoval. Na tu jsem se už jen usmál a pro jistotu počkal, jestli jsem těch 12 Kč napočítal dobře. Zvládl jsem to. Teď už budu díky těm všem dobrým ženám registrovaný. Vidíte, jak se vyplácí slušné podlejzání?

Šumařův blog je ZDE.

Reklama