Ta nejlepší témata píšou naše životy. A stejně tak je tomu u dnešního článku. O úklidu bych totiž sama od sebe asi nikdy nepsala. Ale člověk míní, a život mění. Před pár dny jsem započala vyklízet jeden domek. A pochopila jsem u toho opět pár důležitých věcí.
Čeká vás také po dlouhé době rekonstrukce bytu, domu či chalupy
Jednou to přijít muselo. Kombinace určitého stáří budovy a diletantsky odvedené práce při stavbě vyvrcholila nutností rozsáhlé rekonstrukce. Bylo třeba vyklidit místnosti plné věcí, jež se zde používaly, ale také těch, které tu jen tak někdo zanechal jako svou stopu v průběhu minulých let. Důvod skladování byl prostý: Ještě by se to někdy mohlo hodit! Sice možná až v příštím životě, ale i to se počítá zřejmě.
 
Abyste rozuměli, nejsem zastánce extrémního minimalismu. Naopak se považuji za slušně nostalgického shromažďovače. Potřebuji mít kolem sebe přiměřené útulno, které dle mého názoru vytvářejí různé zbytečnosti a cerepetičky, na které se tak fantasticky chytá prach. A pak knihy. To je moje slabost od dětství. A nutno přiznat, že na zdejší sbírce literatury mám tudíž velkou (možná i exkluzivní) zásluhu. Ale jejich přítomnost je to nejmenší, čemu jsem při vyklízení musela čelit. Dokonce jsem si vzala některé knižní tituly na pomoc, protože se úklidu přímo věnují a slibovaly v tomto směru revoluční zázraky.

Samozřejmě jedna věc je, jak to vypadá na papíru, a druhá, jak zmíněné tipy dokážeme aplikovat ve skutečném procesu. Naskládat věci do krabic je to nejmenší (ačkoliv i to považuji za slušnou námahu, zvlášť když je třeba sáhnout do hůře přístupným míst a pak to někam přemístit). Pro mě bylo však nejhorší ono hamletovské dilema, které mě provázelo u každé věci, jež mi prošla rukama: Nechat, či vyhodit.
 
I tohle by mohlo být samozřejmě snadné, pokud by se člověk držel rad, jež se opakují skoro v každém titulu o úklidu. Ano, znalci už vědí, že jde o metodu, kdy do krabice (či krabic) dáte věci, které jste již dlouho nepoužili. Pakliže jste rok po nich nezatoužili, můžete je prý rovnou vyhodit, případně poslat někam dál, kde ještě poslouží.  

Co vám budu povídat, nechtělo se mi do toho. Chtěla jsem vše vyřešit hned (a taky, upřímně řečeno, nebylo v mém případě kam takové krabice dávat – úložný prostor se před rekonstrukcí smrsknul na téměř nulové možnosti).

A tak jsem zkusila používat tři magické otázky, které doporučuje Rita Pohleová v knize Zbavte se zbytečností! - Odpoutejte se od věcí, ukliďte si, udělejte si prostor. Ty zmíněné otázky zní:
- Opravdu to potřebuji?
- Obohacuje nebo usnadňuje to můj život?
- Přináší mi to radost?

Naprosto skvělý způsob, jenž má logiku. Ale čas byl jaksi proti němu. Vy zřejmě dopadnete lépe, ale já už druhý den mrskala do krabic věci bez ladu a skladu s vírou, že na tři otázky přijde řada při vybalování.


Osud tomu chtěl, aby mi padl zrak také na titul od Marie Kondo: Zázračný úklid - Pořádek jednou provždy. Ležel mi doma asi dva roky a pak se přemístil sem. Již jsem jej před časem přislíbila kamarádce (takže mám radost, že bude ještě potřebný a taky že jsem jej našla, že). O této knize jsem psala v článku Co mě (ne)naučila populární kniha o úklidu.

S odstupem času a tváří v tvář vyklízení domku, kde se věci rozrůstaly postupně po celkem slušnou řádku let a z různých zdrojů, mi v hlavě zní základní poučka uklizené domácnosti: žádné zbytečné hromadění věcí. Tady pozdě bycha honiti, ale do budoucna je na to třeba pamatovat. A tak zjišťuji, kam bych mohla výhledově odvést větší množství odpadu.

Přiznám se, že po necelém týdnu propadám trochu depresi. Mám štěstí, že řemeslníci jsou skvělí, šikovní a nic (zatím) neponičili. I když u některých věcí jsem se přistihla u celkem zvráceného pomyšlení, že bych si jejich zkázu docela přála. Bylo by totiž snadnější se jich pak zbavit. Ale musím se pochlubit, nesnížila jsem se k žádné záškodnické akci. Týká se to především kousků, které mi nepatří. Zůstaly tu po někom, kdo je v danou chvíli DOČASNĚ odložil a už tu zůstaly tzv. napořád. Slušnost vám samozřejmě brání je prostě vyhodit. Píšu si tedy: k dořešení debatou. Uf. 

Ale zpět k vlastním věcem, kterých tam bylo také požehnaně. A které by hlavně asi neobstály ani v odpovědích na ty tři magické otázky... V rozhodování mi hodně pomohla relativně nová kniha Životní úklid aneb Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete od Švédky Margarety Magnusson. Lehce morbidní přístup, jenž má vlastně svou logiku, skutečně konečně přinesl kýžené ovoce. Člověk (a to nejen ve věku autorky knihy, která už dávno oslavila osmdesátku) si po přečtení útlé knížky musí přiznat, že tu nezůstane nikdo na vzorek (jak říkávala moje babička). A že by asi ani nechtěl, aby se někdo v jeho věcech ponechaných „na někdy příště“ přehraboval. Pokud je něco pokryté vrstvou prachu (ať už doslova nebo tam prostě jen dlouho leží ladem), zřejmě to skutečně nepotřebujeme. A následující roky se to nezmění. Tím se ostatně dostávám zpět k metodě „krabice rok nepoužitých věcí“: V případě, že už deset let nosíme velikost 42, nelze hned tak očekávat, že zhubneme zpět na velikost 36. Ano, možné to samozřejmě je. Ale pokud k tomu dojde, nebudeme asi chtít nosit oblečení z minulé dekády. A kdo tvrdí, že jo, lže sám sobě do té vytahané kapsy na nepadnoucích džínách.

Poznatky z praxe

Nezapomeňte si udělat krabici/tašku potřebností, které je třeba mít stále při ruce, aby se v rámci přerovnávání věcí neztratily v propadlišti dějin a vy nezůstali bez nich nebo nemuseli podstoupit šílené hledání v již přemístěných věcech (jako já). Vedle věcí jako je telefon, doklady, peníze a klíče, které většinou nosíme v kabelce (a kterou mějte stále v dohledu raději), se pro hrdinské přežívání takové situace hodí následující: nějaká trvanlivá (pokud je odpojena lednice) a chutná potravina, banány (působí dobře na nervy a zasytí), lahev s pitnou vodou, hrnek na čaj či kávu (a pak samozřejmě ten čaj a kávu v nějaké prachuodolné dóze), rychlovarná konvice, cukr (pokud sladíte), lžička a nůž. Kdo jede na pohodu, využije jako já vývrtku na víno (a samozřejmě tu lahvinku, kterou je dobré si před tím obstarat). Někdo bude možná potřebovat i něco tvrdšího. Nechci vás zde samozřejmě navádět k opíjení. Na uklidnění stejně tak můžete použít i Bachovy kapky „stres“. On to totiž záhul na nervy je, to si přiznejme rovnou. A mnohdy se odkrývají opravdu tajné komnaty minulosti. A nejen ty vaše.

Já jsem na všechny tyhle nezbytnosti použila velkou stabilní termotašku, která drží tvar. Ne že bych potřebovala její schopnost udržovat teplotu, ale právě díky tomu, že je to něco mezi krabicí a taškou, se v ní dobře udržuje přehled. A zároveň se dá chytit za uši a pohodlně přenést do jiné místnosti. Pokud se dělá tak rozsáhlá rekonstrukce, stane se totiž člověk nomádem ve vlastní nemovitosti.  



Vše zakončím radou, jež zazněla z úst jednoho přítomného řemeslníka: Klíčem k trvalému pořádku je pravidelné malování, minimálně jednou za pět let. Nejenže se to doporučuje z hygienického hlediska, ale navíc tak předcházíte dlouhodobému hromadění zbytečností. Když totiž máte před každým malováním vzít všechny ty věci do ruky a pak je zase vrátit zpět, tak si dobře rozmyslíte, zda si je nechávat a tahat se s nimi zase příště. Musím uznat, že něco na tom je, nemyslíte?

Přečtěte si také:

Reklama