Reklama

V mých minulých článcích jste se dozvěděly, jak jsem uvedla do komunikace schopného provozu Lílendův notebook a jak jsem se přihlouple zavázala zasvětit svého otce do všech fint a fíglů, které může moderní technika nabídnout.

Nastal tedy čas první lekce. Zásady zapnutí a vypnutí zvládl Lílend zcela sám (koneckonců notebook je elektrický spotřebič jako každý jiný). Vše ostatní byl připraven si spořádaně zapisovat do - pro tento účel zřízeného - notýsku.

Jako základ jsem se mu snažila vštípit obsluhu Outlooku (UTLOKU, jak mu k mé hrůze říká on), všechno si přepečlivě zapisoval a zkoušel. Zdál se být trochu rozladěný faktem, že všechno ovládání je v angličtině, které nerozumí, ale pionýrské nadšení zatím přetrvávalo. Dále jsem mu chtěla osvětlit práci ve Wordu (kterému pro změnu ze setrvačnosti říká WORKS) a Excelu, který kupodivu nazývá pravým jménem.

To chvíli poslouchal a posléze prohlásil, že už je toho na něj moc najednou, a pokračovat že budeme příště. Tak jsme chvíli opakovali, co jsme se naučili a já měla dobrý pocit, jak nám to krásně jde a jakýže je Lílend šikovný a technicky zdatný žáček.

Mé nadšení nepoučitelné osoby nevydrželo věru dlouho. Hned druhý den, kdy se mu podařilo úspěšně stáhnout poštu od Franka, nastal vážný problém.

Zaprvé nebyl sto pochopit (a nutno podotknout, že Frankův styl psaní mu to nijak neulehčoval), co je přeposlaný mail nebo mail, který je odpovědí. Tudíž byl krajně zmatený z množství různých informací, jejichž autora pro něj nebylo snadné identifikovat. Dále jej nutně mátlo, že v mailech je (oproti standardní korespondenci nebo písemné informaci) nejaktuálnější zpráva nahoře a nikoli na konci řady mailů.

Další horor, který nastal, bylo, že někam založil svůj notýsek s poznámkami, tudíž jeho schopnost ovládat svou schránku, byla opět na nule.

V tu chvíli ovšem samozřejmě bylo nezbytně nutné odpovědět na hromadu Frankových urgentních mailů, poslat spoustu příloh a informací.

A v tu chvíli se rozdrnčel buďto můj telefon doma (ten nejlepší případ), mobil v tramvaji, případně, aby to nebyla nuda, telefon v zaměstnání. A následovala má snaha o svatou trpělivost, ne vždy korunovaná úspěchem.

Doufala jsem, že se to časem zlepší, ale opak byl pravdou, všechny poznámky, ač několikrát přepsané, se vždy někam ztratily a nejjednodušší řešení všech problémů bylo obrátit se na bezplatnou technickou podporu – na mě.

Abych svému otci nekřivdila – musím mu přiznat snahu. Napsat dokument ve Wordu a uložit ho, případně vytisknout, se naučil. A také chci podotknout, že je mi jasné, že pro starší generaci je práce s počítačem složitá a mají z ní povětšinou strach. Ale někdy jsem opravdu musela zmobilizovat všechny síly, abych si zachovala zdravý rozum.

Například (naštěstí pouze vyrušena doma od nedělního oběda) jsem se mu snažila (poněkolikáté!) vštípit telefonicky postup přiložení souboru k mailu. Nejprve dobrých deset minut tvrdil, že tam opravdu žádnou ikonku s kancelářskou sponkou NEMÁ, rozhořčen na nejvyšší míru, že mu to nevěřím. Posléze jsem zjistila, že má okno s Outlookem otevřeno cca na velikost 2x2 cm. To se pak můžeme divit, že tam nevidí nic, natožpak kancelářskou sponku! Poté na mě rozlícen chtěl, ať mu laskavě řeknu, kde má onen soubor uložený. Přirovnání, že je to jako bych po něm chtěla, ať mi sdělí, v kterém šupleti mám červené ponožky, na něj vůbec neudělalo dojem. Ale že jsem tvor trpělivý a stylu přemýšlení svého otce znalý, nakonec jsem po telefonu (!) jeho soubor přece jenom našla.

Další z oblíbených perliček byly telefonáty do zaměstnání, jak má udělat, aby se mu dokument vytiskl na šířku, případně jak má odstranit žluté zvýraznění textu nebo zoufalé volání o pomoc, že mu nejde otevřít připojený soubor.

Na jednu stranu mě vážně rozesmívalo, že má můj otec dojem, že dokážu vyřešit po telefonu i totální kolaps jeho notebooku ("je tam jenom černá obrazovka a nahoře vlevo mi bliká malá vodorovná čárečka"), ale na stranu druhou mě to dost vyčerpávalo…

A to jsem si posléze v jedné z mála volných chvil vybrala svoji poštu a zjistila, že Frank zaútočil na můj smysl pro rodinu a její soudržnost, když mě srdceryvně požádal, abych si vyřídila živnostenský list a dělala pro něj správce jeho nemovitosti…  

TO BE CONTINUED...