Ve svém příspěvku se musím ohlédnout do minulosti a vrátit se ke chvílím, na které vzpomínám jen velmi nerada. I když vlastně právě díky těmhle událostem si dnes vážím věcí, které jiným lidem připadají samozřejmé a všední.

Bylo mi asi šest let, když se naši rozvedli. Pro oba to bylo nejlepší řešení, neklapalo to dlouho a doma to bylo hodně znát. I tak matka problémy a starosti, které přicházely, začala řešit alkoholem. Já měla tu smůlu, že jsem byla podobná otci a jeho rodině, sestra naopak byla  „pokus o záchranu manželství“. Takže zatímco já upadla v nemilost, jí se vynahrazovalo.

Život, ovlivněný alkoholem, byl plný agrese, když přišlo vystřízlivění, následovaly sebelítostné scény a demonstrativní pokusy o sebevraždu, takže odejít k otci pro mne tehdy bylo nemožné. Měla jsem strach, že se agresivita otočí proti o dva roky mladší sestře, která do té doby byla spíš divák, nebo že sebevražedný pokus tentokrát nebude jen „na oko“.

Vyrostly jsme a já potkala svou „velkou lásku“. Následovala rychlá nabídka společného bydlení a já nezaváhala. Opatrnost šla stranou a já viděla jen to, že budu konečně daleko od toho všeho, s někým, kdo na mne bude hodný. Nebyl. Do puntíku jsem splnila statistiku pánů psychologů a vybrala si někoho podobného, jako jsem měla doma.

První křik, první rány a já upadla do stavu naprosté vyhaslosti. Nemohla jsem tomu věřit, bylo to tu znovu. A já pomalu začínala propadat tomu, že je to ve mně, že si to asi opravdu zasloužím, něčím provokuju... Dnes, když píšu tyhle řádky a hlavou se mi honí vzpomínky na věci tak ošklivé, že se mi je rozhodně nechce vypisovat, kroutím nevěřícně hlavou a nechápu, jak jsem si tohle mohla kdy nechat líbit. Nikdo z lidí, kteří mě dneska znají a neví o mé minulosti, by neuvěřil, že jsem zůstala, mlčela a přemýšlela, co dělám špatně.

V tu dobu jsem ale už byla těhotná. Vrátit se k matce nedávalo smysl a já si tehdy sama sebe necenila příliš vysoko, nevěřila si.

Na porodním sále mi na břicho plácli malý, zmuchlaný uzlík. Zprvu jsem na něj koukala jako na něco, co vyplavilo moře, ale když ho umyli a přinesli ve stavu, kdy už se začal podobat dítěti, i když v provedení dost divně barevně vyvedeném a pomuchlaném, něco se ve mně hnulo. Kupodivu to nebyla ona opěvovaná záplava pocitu, že se právě stal zázrak... zaplavil mě pocit mnohem přízemnější. Jistota, že jestli na tohle prapodivné, zkroucené „cosi s velkýma očima“ můj zákonitý partner jen zvedne hlas, zle se mu povede. Na rozdíl od módního trendu „matka světice“, plánující návštěvu mateřských center a chystající řadu okraječkovaných nesmyslů, já byla „matka medvědice“ plánující rozvod a sladkou pomstu.

Nešlo to tak rychle, jak bych si přála, ale pomalu jsem začala připravovat půdu pro odchod a vlastně i sama sebe.

Už jsem nedrtila mezi zuby vzlyky, ale v hmoždíři šípky, chloupky z nich působí jako skelná vata a v trenkách drahého manžela dělaly divy. Jídla jsem mu pro lepší chuť dochucovala gutalaxem a vůbec jsem si roli manželky začala celkem užívat.

Nezabránila jsem tomu, aby nedošlo k několika konfliktům, o kterých jsem si naivně myslela, že je malé škvrně nemůže ani vnímat, jak ukázal později čas, bohužel vnímalo. Když ale pak manžel zvýšil hlas na syna, kterému v tu dobu bylo asi devět měsíců, konečně přišel ten definitivní zlom. Krom manželovy ruky se ten den zlomila i opatrnost, se kterou jsem chystala odchod, já pobalila prcka, základní věci a bouchla za sebou dveřmi. Ten den jsem tak zavřela dveře nejen za svými zády, ale i za dojmem, že si někdo zaslouží, aby se mu ubližovalo, a za váháním sama nad sebou.

Následovala ubytovna, bydlení u nesnesitelné příbuzné, které jsem i přes to, že je jaká je, dodnes vděčná, že nás u sebe chvíli nechala, a pak bezva mužský, se kterým dnes žijeme. Happy end není ten, že mě moje nová láska naučila vážit si sama sebe, to jsem musela sama, a i přes to, že ho miluji, a když vidím, s jakou láskou a důvěrou se k němu obrací můj syn, jsem šťastná, vím, že bych to zvládla i bez chlapa. Že jsem schopná postarat se sama o sebe a o svého syna a že už si nikdy nenechám ubližovat.

Sestra zvolila tu jednodušší cestu a svůj život zasvětila alkoholu, i přes velikou snahu se mi nepodařilo jí pomoci. Já sama ale to, že mám „normální, nudný život“ a dítě, které se umí bezstarostně smát a už se nedává do pláče při hlasitějším hovoru a hlavně to, že jsem se naučila, že mám svoji cenu a nemusím si nechat ubližovat, považuji za svou největší výhru. Mezi kamarády a známými mám pověst průbojné ženské, která je drzá jak lázeňská veverka a rozhodně si nenechá nic líbit a můžu říct, že jsem na to náležitě hrdá. :o)) Nevyhrála jsem sice ve sportce, ale vyhrála jsem sama nad sebou, nad svým strachem a nejistotou, a to je myslím opravdu to nejcennější.

Z_U_Z_U


Děkujeme za nádherný příběh a gratulujeme - taková „výhra“ si to totiž zaslouží. A posíláme 2000 bodů do VVS.

 

Reklama