Zase jsem nestíhala, chvátala a s vyplazeným jazykem se někam řítila. Jako vždycky. Do toho mobil. Lidi mají zvláštní dar – volají zrovna ve chvíli, kdy to opravdu nejmíň potřebujete. Aspoň tedy mně.

Hrabu v tašce jako vzteklá, telefon pořád drnčí, a ne a ne ho najít. Až když vysypu celý obsah kabelky na chodník, najdu ho na dně. Jako vždycky. Ufuněná a vzteklá zařvu: „Anoooo…“ Na druhém konci příjemný hlas – „Martin Maxa.“ „Kdo?“ Neslyším ho. Opakuje svoje jméno. „Ježišmarjáááá..“ Sháněla jsem ho snad měsíc, abych s ním mohla udělat rozhovor, a když volá, řvu na něj jak domovnice. Omlouvám se mu, směje se a domlouváme se na schůzce. Můj první rozhovor s celebritou! Ano, je to už nějaký ten pátek, dokonce docela dost pátků, co se to stalo, ale na moje první interview tedy nezapomenu. A nejspíš ani on ne..

max

Scházíme se na Barrandově, kde něco natáčí. Prý ať počkám na baru, režisér ho ještě potřebuje. Nervózně žmoulám papír s otázkami, na které se ho chci zeptat. „Dáte si něco?“ ptá se číšník. „Panáka vodky,“ odpovídá moje vynervované Já, které je celé vyřízené, že si bude povídat s populárním modrookým svalovcem. To druhé Já ho stroze varuje: „Nechlastej!“

„Jenom do jedné nohy na kuráž,“ odpovídá to první Já a už se nablble usmívá. Martin Maxa pořád nejde. „Jé, ten číšník je docela roztomilej.... do druhé nohy na kuráž... Martin Maxa je taky joztomivej...“ Odcházím s ním do jeho šatny. Naštěstí se na něj nevrhám, a ani nezvracím. „Jenom“ pokládám otázky z užmoulaného papíru. Zrak mi ale vypovídá službu a brzy se k němu přidá i jazyk. Ovšem dát rady do života známému zpěvákovi, to ještě můj ovíněný mozek stihnul. Bohužel... Martin Maxa je ale profík. A gentleman. Bere mi papír z ruky, otázky si přečte sám a odpovědi namluví na můj vlastní diktafon a poté mě doprovodí k vrátnici. Asi aby měl jistotu, že jsem už pryč... Libuju si, jak jsme si skvěle poklábosili.

Ráno se vzbudím, místo hlavy střep. Musím ale do práce sepsat to báječné povídání s Maxou. Pouštím si diktafon. Rozbil se? Ne, to jsou jen moje neartikulované bláboly a životní moudra. Panebože! Polévá mě pot. Co jsem mu to hučela do hlavy?? Za tím vším je hezký rozhovor, který vedl Martin Maxa sám se sebou. Hanba mě fackuje. Rozhovor sepíšu, je fajn. Posílám ho zpěvákovi k autorizaci a hrozně se omlouvám. Je také fajn a v pohodě. Už nikdy nebudu pít, přísahám!!!

Pár let nato pracuji jako televizní reportérka ve zpravodajské relaci. Nehody a tiskovky, tiskovky a nehody... ČSSD se chce k něčemu vyjádřit, takže tam jedu. V místnosti plné novinářů a televizních štábů čelí Jiří Paroubek chytrým i roztodivným dotazům.

paroub

A tak se ho zeptám taky, já, bystrá blondýna... jestli mu kauza, která se právě řeší, nepřipomíná tak náhodou kauzu s Grossmannem.

Celá místnost utichá, pak někdo vyprskne smíchy, kameraman na mě třeští vyděšeně oči a Paroubkovi cukají koutky. Odpovídá něco v tom smyslu, že neví, jak mrtvý pan Grossmann, ale jestli jsem měla na mysli pana Grosse... No jistě, že jsem měla na mysli Standu Grosse... Tak to aspoň můžou pouštět v televizi na Silvestra...

Asi by toho bylo víc, ale to raději někdy jindy...

Foto: ateo.cz a martinmaxa.cz

Co vaše trapasy?

Reklama