Reklama

 

Dostala jsem se do věku, kdy se většina mých vrstevnic začíná více či méně úspěšně usazovat…Moje spolužačky z gymnázia, se kterými stále zůstávám v kontaktu, už povětšinou dokončily vysoké školy a vyvstala před nimi otázka, co dál s životem.

Některé z nich mají dlouholeté partnery, s nimiž sdílí domácnost třeba už od začátku studií, a oběma stranám to vyhovuje. Taky jsem si „soužití na hromádce“ vyzkoušela a ze začátku to nebylo vůbec špatné. Měla jsem najednou partnera vedle sebe každý večer (předtím jsme oba studovali a bydleli ve městech vzdálených 200 kilometrů od sebe, takže společných večerů a nocí bylo poskrovnu), a už jen to mi stačilo ke štěstí.

Jenže, sám sebe člověk dost těžko pozoruje, takže jsem si vůbec neuvědomovala, jaké změny se udály v mém životě. Žádná odpolední kávička v příjemné kavárničce po přednáškách, žádná dvojdecka bílého večer v klubu s kolegy z fakulty… kdepak!

Ze školy jsem letěla přímo domů a honem se vrhala k pračce, žehličce, sporáku či kýblu s hadrem nebo vysavači, podle toho, co bylo zrovna potřeba. K mé smůle – můj přítel zrovna na nějakou tu odhozenou ponožku u postele nehleděl, a já naopak „trpím“ velkým puntičkářstvím, co se úklidu týká, takže bylo opravdu pořád co dělat. Ani jsem si při těch domácích pracích nevšimla, že přítel chodí z práce čím dál později a na „pracovní soustředění“ odjíždí už téměř každý víkend…

Tušíte správně. Do půl roku se do „našeho“ bytečku stěhovala nová slečna a já jsem se vrátila na kolej. Zpočátku ten rozchod – lépe řečeno kopačky – hodně bolel, ale pak mi všechno, i díky mým kamarádkám, došlo. Postupně s tím přicházely a jejich názory se jako by zázračně shodovaly: víš, byla z tebe najednou taková „domácí slepice“, už jsi s námi nechtěla nikam chodit… pořád jsi jenom mluvila o nové ledničce, jak skvěle chladí a jak úžasně vytírá ten nový mop… A já jsem si uvědomila, že to bylo přesně tak, jak říkaly, jenomže jsem to prostě tehdy neviděla. Jediné, co jsem svým přítelkyním vyčetla, bylo, že mi to neřekly, když se to všechno dělo. Otázka je, jestli bych jim tehdy dokázala vůbec nepředpojatě naslouchat.


Včera jsem ve své poště otevřela  mail od jedné ze svých nejlepších kamarádek. Nastěhovala se před časem s přítelem do nového bytu a náplň jejích zpráv je už půl roku zoufale monotematická…jak jim ta nová lednička krásně chladí a mop skvěle vytírá… Kde já jsem to jenom už slyšela?

Poučena svým vlastním, neveselým příběhem, odepsala jsem jí, že to nesmí všechno tak prožívat. A jen tiše doufám, že pochopí, odloží všechno „úklidové náčiní“ a vyrazí si místo toho s přítelem do kina nebo… třeba se mnou na dvě deci bílého :-).