O krkavcích je známo, že jsou to velmi chytří ptáci. Ale málokdo by si ho pořídil jako domácího mazlíčka. Mají mezi lidmi spíš špatnou pověst.  Taky bych si ho asi nekoupila ve zverimexu, ale osud  tomu chtěl jinak a přivedl mi ho náhodně do cesty.

S kamarádkou jsme našli pod stromem havraní mládě.  Dostat ho zpět do hnízda? Nechat ho tam, aby se stalo obětí koček, nebo jiných masožravých predátorů? Na to jsme byly příliš měkkosrdcaté. Chytily jsme ho do bundy a zachránily před jistou smrtí.

U koho bude? U kamarádky - dcery hajného? To nepřicházelo v úvahu, tak jsem se nebohého sirotečka ujala já a stala se havraní matkou. Postavila jsem mu voliéru a každý den ho chodila krmit. Mládě ochotně baštilo ovesné vločky, žížaly a brouky a brzy mě přijalo za svého adoptivního rodiče.

Když jsem přicházela ke kleci, ptáče radostně mávalo křídly, krákalo a otevíralo nenasytný zobák. Když jsem vzala rýč a šla shánět potravu, posadila jsem si ho na rameno, nebo za mnou chodilo jak pejsek.

Ptáče sílilo a začalo létat, ale nechápalo, že ho nemohu následovat na strom. Žalostně volalo a já stála nemohoucně dole. Já tvor přízemní, nelétavý. Přemluvila jsem kluky, aby mi pro ně vylezli. Kupodivu se nebránilo a nechalo se chytit. Mateřský pud byl silný.

Největší zkouška ale měla teprve přijít. Prázdniny. Děda, kam jsem každé léto jezdila, nechtěl pochopitelně o havranovi ani slyšet. Svěřila jsem ho tedy do péče člověku, který ho strašně moc chtěl do své miniaturní ZOO. Myslela jsem si, že nemůže být v lepších rukách a s klidným svědomím odjela. Celé prázdniny jsme se těšila na svého černého okřídleného sirotka a moje první kroky vedly za ním.

„Už ho nemám, pošel, nechtěl vůbec žrát“, řekl smutně člověk. Můj havran zemřel žalem, chudáček a já si to dodnes vyčítám.  

Reklama