Jak už o mně jednou napsala moje mladá a prostořeká kolegyně Evička, nerada se na stránkách našeho magazínu svěřuji se svým soukromím. Ale protože bych měla jako ostaní redaktoři přispět svou troškou do mlýna k dnešnímu tématu, není zbytí. Pochlubím se tedy jedním seznámením, které je tak trochu neobvyklé.

Pravda, je tomu už drahně let. Tenkrát jsem byla jako scénografka v angažmá v Ústí nad Labem a hostovali jsme s operou, ke které jsem navrhovala scénu a kostýmy, v Divadle na Vinohradech

Po technické zkoušce jsem na někoho čekala ve vrátnici. Stydlivě jsem se jako oukropeček krčila na lavici a kolem mě procházeli slavní herci a herečky. Míjeli mě bez povšimnutí, až na jednoho. Vlastimila Brodského. Ani nevím, čím jsem ho zaujala, že se se mnou dal do řeči. Že bych se mu líbila? V každém případě jsem na něj nějaký dojem udělala. Jinak by se večer nevrátil, nepřinesl obrovskou kytici gerber a nepopřál mi „zlom vaz“. To se tak v divadle dělá.

Pak mi dlouhou dobu posílal lístky na svá představení, ale já ostuda nebyla ani na jednom. Zřejmě pochopil a napsal mi krásný dopis, který začínal slovy: „Odpusťe pošetilému starci...

Ale i kdyby ten dopis nezůstal v sutinách zříceného domu o povodních, víc bych vám stejně přečíst nedala. Jeho obsah si s dovolením ponechám pro sebe a zůstane nadále vzpomínkou na jedno výjimečné seznámení.


Reklama