Přestože název mého příspěvku naznačuje, že jeho hlavní téma bude jiné, začnu méně vážnými "strachy".
Jako téměř každý člověk mám strach z některých věcí a jednu přímo fóbii.

Začnu tou fóbií, i když ta tady bude asi hodně častá - je to fóbie z pavouků. Jakmile má něco 8 nožiček a je to větší než půl centimetru, přepadne mě nezvladatelný odpor a strach, že TO na mě může vlézt odkudkoliv - ze země, ze stěny, ale dokonce se takový tvor může na člověka spustit i se stropu - brrr... Přitom moucha, která může přiletět odkudkoliv, mně nevadí. Asi proto, že má těch nožiček jen 6 :-)

Tak se dostávám ke strachu, který mně chybí nebo spíš nevadí, a to je strach z hororů. Naopak je od dětství miluji, myslím, že první horory jsem objevila v naší domácí knihovně asi v 8mi letech - byly to tehdy jen 2 knížky - za socialismu jich moc nevycházelo - první z nich se jmenovala Tichá hrůza a na název druhé si opět nemůžu vzpomenout (už jsme tu o ní jednou diskutovaly) vyšla v edici Smaragd, obsahuje např. povídku Ptáci od Daphne du Maurier a mně se z ní nejvíc líbila povídka Byl to démon - bohužel autora zase nevím. Tyto knihy mě doslova uchvátily a od té doby mám horory ráda. Nemusím takové, ve kterých tečou potoky krve, mám ráda spíš psychologické horory, ve kterých vychází hrůza právě z našich vnitřních obav. Později jsem opět v naší domácí knihovně objevila dílo E.A.Poea - asi nějaké sebrané spisy - veliká a tlustá černá knížka - ta se mně taky moc líbila. Největší strach jsem ale měla asi při čtení útlé brožurky zakladatele scientologie L.Ron Hubbarda nazvané Děs - je vidět, že tento člověk umí manipulovat lidskou psychikou.

Konečně se od těchto odlehčených témat (jak pro koho :o)) dostávám k tématu smrti, podle nějž jsem svůj příspěvek nazvala. Smrti se bojí asi každý člověk, snad kromě věřících. Protože jsem nikdy věřící nebyla, ještě před pár lety jsem měla strach ze smrti jako z velikého prázdna a konce všeho. Snad proto mne zaujaly knihy Raymonda Moodyho o životě po životě, protože přinášely nějakou naději i pro nevěřící. Před několika lety se můj vztah k smrti v důsledku nešťastné události v mém životě změnil. Přestala jsem se jí bát, v poslední době si ji naopak velmi často přeji. Ne, nezačala jsem věřit v Boha, jak by možná někoho napadlo, ale smrt by pro mne znamenala konec trápení, i když na život po životě už nevěřím. Samozřejmě se jako každý bojím bolesti, a nemocí jako je např. rakovina, takže bych přivítala smrt ve spánku - večer usnout a ráno už se neprobudit. Ale mám jeden důvod, pro který musím překonat bolesti a další trápení - i když je otázka, jak dlouho to zvládnu, a navíc nemám jistotu, jak to se mnou bude v budoucnosti.

Tak to byl můj příběh - ne, nečekám ani nepotřebuji utěšování, proto jsem to nepsala, jen se zkrátka objevilo téma strachu, a toto je má reakce na něj.
monca13

Milá monco13 - máte asi velké trápení, když si přejete umřít. Na druhou stranu jsem v dopise zachytila zmínku o důvodu, pro který chcete bolesti a trápení překonat. Ať je to co je to, držím Vám palce, a ať se Vás ta chuť drží ještě dlouho. Díky za Váš příspěvek a přeji vše dobré.

Reklama