Jsem pravidelnou čtenářkou vašeho internetového portálu a moc vám fandím. Proto jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o můj takřka životní příběh.

Kdybyste se mě zeptali, co považuji ve svém životě za největší úspěch, asi bych vám odpověděla, že svého přítele, studium a váhu. A právě o poslední jmenované to dnes celé bude.

Už od mládí bojuji s kily. Nikdy jsem nebyla žádná vyžle ani Twiggy. Ovšem více či méně jsem se držela na své váze. Až jsem poznala svého přítele a jeho maminku, která se celý den nehnula od plotny. Vyvářela a vyvářela a já jedla a jedla, až sem se nakonec projedla ze 73 kilo skoro na devadesát. Je zvláštní, jak člověk nevnímá kila, která se pomalu ale jistě plíží nahoru. Váhu jsem obcházela obloukem – asi jsem podvědomě něco tušila. Mé okolí mi najevo nic nedávalo, jen říkalo, že budu ve vztahu asi pěkně spokojená (odteď pro mě platí rovnice spokojenost = nadváha).

A jak to tak bývá v každé pohádce, i u mě se najednou objevila kouzelná babička. Ta v mém případě neměla podobu hodné stařenky s uzlíčkem klestí na zádech, nýbrž doktorky v bílém plášti. Začala jsem mít zdravotní komplikace, které se projevovaly zejména otékáním nohou. V životě bych do té paní neřekla, jak umí být přímá. Jen co si vyslechla můj problém, odvětila s klidnou tváří – děvečko, to máte z toho, že jste tak tlustá, chtělo by to více pohybu a méně jídla. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali, i kdyby na tom pracovali celý den. Jen co jsem od ní (červená až na zadní části těla) odešla, rozhodla jsem se, že radikálně změním celý svůj život. To bylo před půl rokem. Teď mám 69 kilo a okolí mě nepoznává. Neříkám, že cesta byla lehká, to ne, ale zvládnout se to dá. Jen člověk nesmí brečet a říkat si, že to nedokáže, že to nejde, že on má prostě tlusté geny.

Z počátku to tedy byl opravdu velký nápor na svědomí. Co vám mám povídat, člověk zvyklý dát si dvě sýrové pizzy k večeři je najednou musí vyměnit za podezřele vypadající nápoj. S odstupem těch šesti měsíců bych tloušťku asi přirovnala k rakovině vůle, jenže já se nedala tak snadno. Každý den jsem jedla malé množství zeleniny a usrkávala podezřele vypadající tekutinu, zatímco zbytek rodinky snídal křupavé rohlíčky s máslíčkem, svíčkovou či polárkový dort. Vydržela jsem a jsem za to dnes ráda. Po měsíci jsem najela na normální stravu a řídila se všemi těmi radami na internetu. Hodně jsem pila, jedla celozrnné pečivo, bílé maso, ovoce a zeleninu. Nejméně pětkrát denně jsem se něčím ládovala a okolí žaslo, že pořád jen jím a kila mi jdou zázračně dolů. To už jsem byla na osmdesáti.

Před čtvrt rokem jsem zlomila pro mě magickou hranici 75 kilo a už to bylo jen dobré. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem šla se svým přítelem nakupovat a on ukázal na docela kratinkou sukýnku a řekl, co kdyby sis ji zkusila? Myslela jsem, že se zbláznil, ale nakonec jsem do toho šla. Nebylo to až tak podle mých představ, ale nakonec jsem ji koupila a další víkend jsem si ji vzala na sebe. Každou minutu jsem si ji stahovala a koukala, jestli mi někde něco nevykukuje či nepřetéká. Ten můj mě ale uklidňoval a nakonec jsem z nedělní procházky měla dobrý pocit.

Teď se držím už delší dobu pod 70 kilo a krátká sukně pro mě není ničím zvláštním. V obchodě už si nakoupím, co chci, a neforemné kalhoty a vytahaná trička jsem vyhodila. Nechala jsem si jen jednu sukni, kterou jsem nosila doma, aby mi připomínala moje „spokojená“ léta.

Co dodat nakonec, když jsem to zvládla já, zvládne to každá, stačí jen nepolevit a vydržet.

Reklama