Zemí mého poněkud bouřlivého dětství byla širá matička Rus. A poněvadž byla zároveň domovinou rudého šátku pionýrského, nemohla jsem této poctě ani já uniknout. Jednoho krásného slunečného dne jsme tedy byli, všechna dítka školou povinná, brannou výchovou o pochodování v útvaru poučená a pečlivou soudružkou učitelkou z pionýrského slibu mnohokráte přezkoušená, nahnáni do autobusu a vyrazili jsme na dlouhou cestu do Moskvy.

Cesta byla vskutku dlouhá - trvala celé dvě hodiny, autobus byl stařičký a patřičně drkotavý a my se začali brzy nudit. I nenapadlo nás nic lepšího, než začít uzavírat sázky. Ty počáteční byly v celku neškodné - kdo se vydrží déle dívat druhému do očí či kdo na delší dobu zadrží dech. To nám však dlouho nevydrželo. A pak kohosi napadla ona nerozumná myšlenka...

Slovo dalo slovo, sázka byla uzavřena - ani už nevím, o co byla, zda pouze o čest či o nějaký ten materiální požitek - a já a Jurij jsme se zakousli jeden druhému do předloktí... a drželi... a drželi... Krve moc neteklo, dětské zuby prorazily kůži sotva na pár místech, ale bolelo to řádně. A čím více to bolelo, tím více jsme tiskli. A pak si soudružka učitelka všimla podezřelého ticha v zadní části autobusu.

Přemlouvala nás dlouho. Hrozila, prosila i slibovala, zjevně jata hrůzou při představě, jak náš autobus zaparkuje mezi ostatními u Krasnoj ploščadi - tedy Rudého náměstí - a její svěřenci vystoupí zakousnuti jeden do druhého jak divá zvěř. Před desítky ostatních tříd z různých měst. Před soudruhy a soudružky. Před mauzoleum baťušky Lenina...

Jak čas plynul, čelistní svaly nám postupně ochabovaly, ale odhodlání nesláblo. Nakonec však soudružka učitelka přece jen uhodila na správnou strunu.
„To si říkáte hrdinové?“ pronesla procítěně. „Pro vlastní zábavu, pro vlastní pýchu nechat ve štychu ostatní?“
Na to nebylo co říct. A tak jsme nakonec s Juriem kývli a na raz, dva, tři, teď oba povolili stisk. Pionýrský slib jsme tedy složili - se vší parádou, ve vzorném špalíru dalších mladých pionýrů, s hrudí pýchou se dmoucí a s otiskem zubů na předloktí.

Uplynulo nemálo let a já byla požádána, zdali bych nepomohla s vedením oddílu světlušek. Má mladší sestra byla nadšenou skautkou, já už měla za sebou nějaká ta praktikantská léta na táborech, a tak jsem kývla. Oddíl prospíval, děvčata mě snad i měla ráda, leč pak nastal problém. Vedoucí celého střediska, sestra Líša, na mne začala naléhat, abych složila skautský slib. I začetla jsem se do onoho hrdého textu... a skácela se smíchy, protože jsem si vzpomněla na onen památný den na Rudém náměstí.

Marně mě sestra Líša přesvědčovala, že složit slib je mou sesterskou povinností, marně bratr Dumbo vysvětloval hluboké myšlenky skautingu. Nejtragičtěji skončil pokus jistého bratra oldskauta - když jsem mu vysvětlila, že nemohu s čistým svědomím slíbit věrnost vlasti, neb žádnou zemi nepovažuji za svou vlast, málem utrpěl infarkt, neb jeho mnoha válečnými metály ověnčené vlastenectví se cítilo uraženo.

A tak jsem se nakonec nikdy nestala skautkou. Oddíl světlušek jsem vedla ještě několik let a při slavnostních příležitostech jsem byla zavírána do klubovnové skříně, abych nekazila atmosféru nevhodným výrazem obličeje. A světlušky jsem naučila pozdrav římských gladiátorů... Takže ave, skauting...

Byla jste jiskřičkou? Pionýrkou? Nebo světluškou či skautkou?
Chodila jste do nějakého jiného oddílu?
Smíšeného nebo jen dívčího?
Jaké byly schůzky? A co vedoucí? Jak jste se do oddílu dostala?
Bavilo Vás to? Psali jste si kroniku?
Jezdili jste na výlety a na tábory?
Vedla jste nějaký oddíl? Chodí někam Vaše děti?

Napište nám o svých oddílových zážitcích na redakce@zena-in.cz! Nejlepší příspěvek odměním!

Reklama