O zazobaného frajera jsem poprvé přišla v osmnácti. Od té doby se mi, holomci, nějak vyhýbají.

Bylo mi osmnáct a dělala jsem řidičák v Praze v Holešovicích. Jednou jsem si tak tudy vykračovala na jízdy, cestou si spokojeně okusovala starý známý sojový suk, když tu mě předjel bílý nablýskaný mercedes, zastavil u chodníku a z něho vystoupil vypucovaný hezoun v bílém obleku s motýlkem a vykročil ke mně. Pravda, bylo mu už tak kolem třiceti, což pro mě byl tenkrát skoro důchodce, ale jeho vystupování mě ohromilo. Přistoupil ke mně, s úklonou se představil a s noblesou diplomata mě pozval na kávu.

Tím úlekem se mi však ten sojový suk nalepil na přední zuby a já jsem na něj zůstala němě zírat a vybouleným horním rtem. Čekal na odpověď, ale já jsem nemohla ani promluvit ani si začít prstem seškrabovat suk ze zubů. „Slyšela jste mě, slečno? Přijala byste moje pozvání na kávu?“  Slečna zase jen tupě zírala jako telátko, takže boháč se po chvíli trapného mlčení odporoučel s úklonou a formálním rozloučením zpátky do svého korábu a odjel.

Nebýt toho suku, možná, že dnes bych žila někde na Belize…hm. A nebo to taky mohl být kdoví jaký mafián nebo kolotočář…čert ví. Ale stejně mě to tenkrát trochu mrzelo.

Simona Škodáková


Reklama