Možná jste si dali novoroční předsevzetí a hubnete. Možná teprve začínáte a nebo jste spokojené tak, jak to je. Jen se potřebujete dostat trochu do formy. Přináším vám pár typů na pohybové aktivity. Začneme pěkně zostra. A to - běžkováním.

To jsem si takhle jednou courala nákupním centrem. V tom mě zastavila paní z Naturhouse. Prý mi z měří tuk a cholesterol pomocí přístroje. Přístroj to byl vskutku jednoduchý. Zadá se výška, hmotnost a změří to puls. Podle toho paní vypočítala, že mám BMI naprosto v normě, stejně jako tělesnou strukturu. Trochu nedůvěřivě se na mě dívala a ptala jsem, zda jsem spokojená. V případě nespokojenosti by mi nabídli výživové poradenství.

běžkování

Cestou domů jsem hloubala o tom, zda fakt tak blbě vypadám, že mě na ulici staví výživoví poradci. Po příchodu domů jsem pózovala před zrcadlem. A teď vidím tuhle důlek, tamhle špíček. Slavné to se mnou věru není. Naivně jsem si myslela, že pod hadrama se dost schová.

Budu se zase muset dostat do formy. Po operační přestávka a Vánoce udělaly své.

Opět vynechávám přílohy, zvyšuji bílkoviny, tekutiny a držím se zásad zdravé stravy. K tomu jsem přemýšlela, jaký vhodný pohyb zvolit.

Už mi končí rodičovské prázdniny a nástup do práce je v dohlednu. Budu mít časově náročnou práci, a tak jsem hledala vhodné cvičení, které mohu provozovat doma a občas si zpestřit režim návštěvou fitka.

Jednoho krásného dne u nás napadlo nebývalé množství sněhu. Manžel přilítl s bezvadným nápadem. Jde se na běžky. Už jsem vše zařídil. V neděli jedeme.

Když jsem se dozvěděla, že tempo bude udávat můj bývalý kolega Pavel a hlavně bývalý profesionální cyklista, šly na mě mrákoty.

Hlavou se mi honily takovéto myšlenky: „Neukážu těm chlapům, že jsem rosol. Já se nedám.“

A tak se jelo. Na běžkách jsem nebyla 12 let, pořádně jsem sportovala někdy na podzim. Už když jsem běžky nazula, litovala jsem, že jsem nezůstala doma. Pánové nasadili vražedné tempo. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a uháněla za nimi, co se dalo. Na prvním rozcestí se mi udělaly mžitky před očima a padla jsem na hromádku s větvičkami. Dali jsme si vynucenou pauzu. Slyšela jsem jen vzdálené hlasy, hučelo mi v hlavě, žaludek bolel. Zachránila mě čokoláda od manžela a to, že mi Pavel sundal čepici z hlavy. Přehřátí organismu a rychlé spálení cukrů udělalo své.

Poučení č. 1 - nepodceňuj rozcvičku a pravidelný přísun cukrů.

Chvilku jsem si poseděla na větvičkách a jelo se dál. Čekalo nás prudké stoupání, chvilku rovinka a pak sešup dolů. Raději jsem jela jako poslední, aby nikdo neviděl ten styl. Viděla jsem, jak všichni sviští dolů. Jen já stála na kopci a ne a ne se odpíchat. Tak jsem chtěla udělat krok vpřed. Z kroku byl kotrmelec a záchvat smíchu. Postarší pán si myslel, že pláču a snažil se mi pomoct na nohy. Vyplivla jsem sníh a zapamatovala si poučku č. 2 - když mrzne, tak klouže i vyjetá stopa. Mého pádu si panstvo naštěstí nevšimlo a já dojela kopeček se vší grácií. Čekalo nás zase stoupání a pak parádní sešup dolů, co by se dalo sjíždět i na sjezdovkách. Jen tak mimochodem, sjezdovky nesnáším a dělá se mi z rychlé jízdy na lyžích blbě.

Jenže se opět ozvalo moje ego - „Nenecháš se zahanbit.“ A nechtěla jsem pak ve slíbené hospodě poslouchat, jak jsou ženský strašný. Padla na mě odpovědnost za celé ženské pokolení.

Pěkně jsem se rozjela. Vybrala jsem si, že pojedu projetou stopou. Manžel i Pavel jeli vedle stopy po hezky namrzlé a uklouzané plošině.

Stopa vedla blízko kraje srázu. Když se nebudu dívat dolů, bude to v pohodě. Sledovala jsem stopu před sebou a nemyslela na propast pode mnou. Zatáčky jsem projížděla bez problémů. Štěstí, že se zrovna nikdo nedral nahoru. V tom v jedné zatáčce nečekaná překážka. Nějaký vtipálek vyjel stopu těsně za zatáčkou rovnou ze srázu dolů. Trochu jsem zavrávorala, jak jsem se snažila brzdit. Nějakým zázrakem jsem vyvázla z vtípku bez zranění. Vrátila jsem se a naplácala vrstvu sněhu k falešné stopě, aby někdo nedošel k úrazu.

Poučka č. 3 - nevěř vyjeté stopě.

Nabrala jsem zpoždění. Pod sešupem vidím chlapy, jak ukazují, že mám prudce zabočit. Viděla jsem ty jejich pohledy. Určitě typovali, že odbočku přejedu, pojedu stále rovně. Někde to ubrzdím a budu funět zpátky za nimi. Po pravdě, tenhle scénář se mi zdál jako nejbezpečnější a nejpravděpodobnější. Kdyby nebylo mého ukecaného ega, asi bych to takhle zrealizovala. Nevím, co mě to napadlo, ale odbočila jsem. Protijedoucí lidé v pudu sebezáchovy odskakovali, jejich čtyřnozí miláčci po mně poštěkávali, jako by chtěli říct:, co jejich páníčci nestihli „Kráva jedna!“

Než jsem se nadála, udělali jsme okruh a byli zpátky u „mých“ větviček. Pavel prohodil: „Vidíš, tak tady jsi sebou sekla. A myslel jsem, že už nepojedeš.“

„A jela jsem. Až roztaje sníh, tak tady nechám vytesat pomník s nápisem: Tady málem skonala zakladatelka stylu Kachna na běžkách.“

Od větviček to bylo k autu asi 15 minut jízdy. Všichni jsme dojeli v pohodě. Druhý den ráno mi bylo krušně. Krušněji než u větviček. Bolelo mě celé tělo. Cítila jsem každičký sval v těle. Na duši mi však bylo příjemně. Překonala jsem sama sebe a zvládla jsem to. Jeden den jsem chodila jak opilý Jack Sparow, ale druhý den jsem na bolest vyzrála. Jak? To se dozvíte jindy.

Reklama