Reklama

Můj táta spolu se svými dvěma třemi kamarády každý rok převlékali za trojici či čtveřici nebeských a pekelných vyslanců, aby obešli rodiny zúčastněných a rozdali nadílky svým dětem. Z toho vyplývá, že když k nám chodil Mikuláš, táta jako na potvoru nikdy nebyl doma a já musela spoléhat jen na ochranu slabé ženy. Nebyla jsem ale dítě nijak bázlivé, takže jediným opatřením proti útoku spravedlivého trestu za celoroční zlobení a odmlouvání byl malý polštářek, kterým jsem si vždycky vycpala zadek, kdyby mi chtěl čert napráskat. Poslední takovýhle hezký velký Mikuláš se u nás konal, když mi bylo pět či šest let.

Tehdy se k nám zase vřítili dva obrovští čerti s metlami a řetězy, zlatovlasý anděl (mimochodem vždycky strašně ošklivý, protože i on byl převlečený chlap) a důstojný Mikuláš. Při povinné konverzaci a přednášení básniček jsem si ale všimla jedné věci. Ten Mikuláš má stejné ponožky, jako můj táta.

Tohle zjištění ve mně začalo strašně hlodat, nedovedla jsem si to nijak vysvětlit, a tak jsem to hned po jejich odchodu začala konzultovat s mámou. Ta se začala strašně divit: „To není možné, Simonko, to se ti muselo něco zdát.!!! Hned jak se táta jakoby vrátil z práce domů, běžela jsem mu oznámit, že má, a zrovna dneska, ty samé ponožky jako Mikuláš. Naši po sobě rozpačitě pokukovali, pamatuju se, že máma byla celá červená, ale nic nepřiznali.

Já jsem ale byla úporná a během dalších měsíců na to stále zaváděla řeč, až se ucho utrhlo. Na jedné společné nedělní procházce mi táta s vážnou tváří vyjevil bolestnou pravdu, a to tu, že žádný Mikuláš, anděl a čert neexistují. Sice jsem to už tušila, ale potvrzení tohoto faktu bylo nepředstavitelné zklamání. Ten pocit si dokážu navodit dodnes, jako by to bylo včera. Škoda, já bych chtěla, aby byli opravdoví.


Své zajímavé příběhy na téma mikulášská nadílka můžete dnes celý den psát na redakce@zena-in.cz