Řidičák nemám. Nejdříve jsem o něj nestála, pak už na něj zas nebyly peníze. V autech se nevyznám. Pochytila jsem nějaké výrazy jako karburátor a chladič, ale moc toho o nich nevím. Taková je moje zkušenost s auty.

Vozím se ale ráda. Hodně dám na barvu auta (preferuji červenou) a zda má auto zrcátko na stínítku pro spolujezdce. Můj velký sen je, že takový ten volant, co se prodává k počítači, mi přítel přidělá k mému sedadlu spolujezdce a já budu moc "řídit" a nic nezkazit.

Můj přítel řídí vášnivě rád. A velmi chce, abych řídila já. Jdeme na to pomalými krůčky. Nejdřív jsem začala točit volantem ze sedadla spolujezdce za dvacetikilometrové rychlosti na polních cestách. Později jsem se vypracovala a začala na slovní příkazy řadit.

K hlavnímu kroku, myslím tím sednutí na post řidiče, nastartování a rozjezd, přišlo právě tuto neděli. Nechtěla jsem. Přítel chtěl. Zastavil na prázdném parkovišti u nějaké budovy, už nevím s čím. Parkoviště se mi zdálo příliš malé. Podle přítele bylo v pohodě. Fajn, on je šéf, přesedla jsem si. Na druhý pokus jsem úspěšně nastartovala. Přítel mě pochválil. Dodalo mi to sebevědomí. Začala jsem se točit dokola.

Příteli to nestačilo, měla jsem dojet na druhý kus parkoviště (bylo do L podél dvou stran oné budovy) a otočit se tam. Fajn. Na druhém parkovišti jsem už to tak krásně nevytočila. Viděla jsem blížící se vrata. Křičela jsem.

Přítel křičel: "Brzdi!“

Nevěděla jsem jak (jistě je to pedál uprostřed, ale to mi předtím příliš zdůrazněno nebylo a v tu chvíli jsem to netušila). Vycvičená z poutí a dětského kola pustila jsem pedály a volant. Ječela jsem.

Přítel ječel: "Brzdi!“ Stále jsem nevěděla jak. Myslela jsem si, že to auto nějak zastaví. On je šéf. Nezastavil. Zastavilo samo. O betonový sloupek vedle vrat. Přítel vyběhl z auta. Rychle jsem přesedla na místo spolujezdce. Viděla jsem jeho vyděšený obličej a stále nechápala, že jsem nabourala, když seděl vedle mě. Přišel do auta a vycouval od sloupku. Znovu vystoupil.

Prokládala jsem to mírně zvýšenými hystericky podbarvenými větami: "Jak to, žes mě nechal nabourat?"

Přišel. Zapálil si cigaretu. Zapálila jsem si cigaretu.

Řekla jsem: "Radši vypadnem." Odjeli jsme.

Odřela jsem omítku betonovému sloupku a poškrábala blatník. Nic vážného. Přítel nechápe, že jsem nešlápla na brzdu. Já nechápu, že nekřičel, abych šlápla na prostřední pedál. Už nikdy nechci řídit. Nikdy. Přítel mě stále chce učit řídit. Na mnohem větším parkovišti. Uznal, že tamto bylo na mě opravdu moc malé.

Reklama