Čtenářka SIRAP nám na poslední chvíli poslala svůj životní příběh, který je provázen různými zahrádkami. Díky SIRAP za váš příspěvek k dnešnímu tématu.

Moji rodiče, přesněji můj tatínek, moc toužili po domečku se zahrádkou, nejlépe s vjezdem na pozemek. A tak hodně šetřili. Bylo to ještě předtím, než jsem se narodila. Už měli skoro podepsanou kupní smlouvu, když soudruh Zápotocký, ač se zapřísahal, že … naše měna je pevná … vyhlásil šokující měnovou reformu.

Vám, co se v historii trochu orientujete, nemusím vysvětlovat, co to bylo za „zlodějnu“, která byla spáchána na poctivých lidech – a moji rodiče takoví skutečně byli.

Takže se začalo šetřit znovu. Od nuly. Trochu to zkrátím a nebudu popisovat všechny peripetie, které s tím souvisely. Když se to konečně po letech rodičům podařilo, koupili docela velký dům se slušnou zahradou – bohužel ale řadovku – bez vjezdu. Jenže to byl jen začátek. Dům se samozřejmě musel – za provozu – začít postupně opravovat. Nebyly peníze, takže to bylo na dlouho. Když pak tatínek zemřel, dům opravený stále úplně nebyl. 

Myslím ale, že největší devízou této koupě byla zahrada. Slušně veliká. Takže jsem už jako dítě trochu přičichla k půdě. Nicméně abych na zahradě pracovala, se snad po mně – nejmladší – ani nechtělo.

Zvládal to tatínek sám. Když jsem se pak vdala a přestěhovali jsme se okamžitě po svatbě do většího města, chtít zahradu – nebo nedejbože dům - mě ani ve snu nenapadlo. Proč taky? Za maminkou jsme často jezdili, takže nebyl důvod.

Jenže … Po krátkém ročním bydlení v garsoniéře jsme dostali krásný, veliký, jednopokojový byt.

Ke každému bytu byla zahrádka. Ve městě! A tady se ve mně zrodila zahrádkářka. Na malé ploše jsem dokázala vypěstovat tolik zeleniny, že bych tomu skoro nevěřila. Po třech letech dostal můj šikovný manžel nápad a ze sousedního jednopokojového bytu vytvořil krásný podkrovní třípokojový. Takže jsme se stěhovali jen ze dveří do dveří a zahrádka nám zůstala.

No zase to budu muset zkrátit. Ani v tomto bytě jsme nezůstali, když se objevila možnost získat ještě větší a moderní byt. Ovšem bez zahrádky.  A teď mi ta zahrádka začala poprvé chybět. Vydrželi jsme to bez ní rok. Začalo hledání a shánění. V blízkosti bytu nic v hodného nebylo, takže po velkém úsilí se nám podařilo koupit na opačném konci města zahrádku – 2600 m2.

Tato plocha sice neodpovídala našim představám, ale cena byla tak příznivá, že dnes bychom se tloukli do hlavy, kdybychom si tuto příležitost nechali ujít. Začali jsme tam trávit víkendy, zahradu jsme částečně zkultivovali, ale brzy jsme zjistili, že je to nad naše možnosti. Hlavně časové.

Když se zahrada stala stavební parcelou, vážně jsme uvažovali na ní postavit nový dům. Neudělali jsme to.  Už jsme měli sice i projekt, ale některé věci byly naprosto neprůstřelné. S výhodou jsme ale parcelu prodali a koupili si dům se „zahrádkou“ (celkový pozemek 1700 m2) a vjezdem v jiné části města. Tak dlouho jsem se domu se zahradou bránila, až jsem nakonec manželovu přání podlehla.

Občas si říkám, co by tomu říkal tatínek. Moc lituju, že se toho nedožil.

 Jen ve stručnosti, čemu se na naší zahradě daří – rajčat i paprik mívám kolem stovky, někdy i 150, pěstuji i cukety, baklažány, rukolu, mangold, špenát (dnes byl na oběd), hrášek a mnoho dalšího.

Recept už raději nepíšu, nevím, zda bude ještě čas na otištění článku. Také foto zahrádky až někdy příště …

Všechny vás zdraví  SIRAP

Text nebyl redakčně upraven


Dnešním tématem dne bylo:

  • Bylinky a zeleninu si kupujete, nebo pěstujete?
  • Z jaké zeleniny nejraději vaříte?
  • Máte nějaký zajímavý recept?
  • Jak se z vás stala zahrádkářka?
  • Nebo proč se z vás nikdy nestane?
  • Máte ráda zeleninu a bylinky? Které? Proč?

 

Reklama