Reklama

train

Tak jsem zase jednou jela domů. Stejně tak, jako jezdím pětkrát v týdnu. S tím rozdílem, že tentokrát jsem domů málem nedojela. Kdyby nebylo obětavé maminky, pana průvodčího a týpka z motorového vlaku…

Docela nevinně jsem se zdržela v redakci o něco déle, než mám ve zvyku. Docela nevinně jsem nasedla do nočního vlaku a docela nevinně v něm usnula. A pak jsem se docela nevinně probudila a zjistila jsem, že se nacházím dobrých pár zastávek za domovem. Hned na další jsem vystoupila v doufání, že třeba pojede zpáteční vlak. Nejel.

Velmi záhy mi došlo, že vystoupit právě tam byla docela chyba. Kdybych jela až do Nymburka, vezmu si taxík a do půlnoci jsem doma. Sice draze, ale dřív a možná i bez újmy. Místo toho jsem stepovala v jakémsi vidlákově (místní prominou) o pěti chaloupkách, kde vlaky staví jenom na znamení, pokud tudy vůbec projíždějí. K tomu jsem pojala přesvědčení, že nádražní budova s vymlácenými okny bude zajisté plná krvelačných bezdomovců, kteří by mě pro můj kabát dokázali roztrhat na kusy.

Patnáct kilometrů za naším městem v nejmíň dvacetistupňovém mrazu jsem, já teplomil, z bezpečné vzdálenosti od pochybné nádražní budovy zoufale vytáčela několik telefonních čísel a snažila se sehnat někoho, kdo nemá zamrzlý mozek jako já a poradí mi, co dělat. „Na netu píšou, že ti za pár minut jede vlak a staví na znamení,“ říká nápověda přítele na telefonu.

 Jel. Nákladní. A nezastavil.

„Hele, jestli tam budeš stát ještě ve čtyři ráno, tak tě vezmu s sebou, až pojedu do práce,“ říká mi do sluchátka hlas dalšího obětavého kamaráda. No lidi, já vás nemít…

O dvacet minut později stále stojím kousek od nádraží a upřeně sleduju závory na přejezdu. Pro případ, že by se blížil nějaký další vlak. Telefonem se snažím probudit mámu, která mi vždycky pomohla, když bylo nejhůř. Daří se. Opatrně ji seznamuju s faktem, že mi v následujících hodinách bude dělat společnost, abych tam někde neusnula, neumrzla, anebo mě někdo nepřepadl. Chápe. A bojí se snad víc než já.

Vydržela mi na drátě celé dvě hodiny, zatímco mně už pomalu umrzala a odpadávala ruka držící telefon. Aspoň pak najdu lépe místo na parkování, utěšuju se.

Přijel vlak. „Jedete do Lysé?“ ptám se zoufale. Průvodčí přikývl. Děkuju, že nechtěl vidět mou jízdenku, kterou jsem beztak neměla. Stejně tak jsem u sebe neměla ani peníze na to, abych si ji od něj koupila. Musel by mě vysadit na další zastávce, a to už bych si radši vzala pistoli a šla se oběsit do rybníka.

Konečně se za oknem ukázalo notoricky známé nádraží. Chtěla jsem vystoupit. Jenže se dveře malého motoráčku neotevřely. Při pomyšlení, že mě to doveze zase někam jinam, se mi objevil tik v levém oku. Musela jsem se tvářit nanejvýš půvabně, jelikož tento můj výraz zachytit mladý spolucestující, pohotově skočil ke dveřím, chytil za kliku, kterou jsem při své bystrosti neviděla, a dveře otevřel. Díky i jemu!

Tradiční půlhodinku chůze z nádraží domů jsem strávila obvoláváním všech, kteří chtěli dát vědět, až dorazím domů. Vsadím se, už měli uzavřené sázky. Zavolala jsem si i domů. A objednala si kýbl horkého čaje s citronem. Byly dvě hodiny ráno.