Reklama

 

Mám už třicet razítek. Třicet razítek proto, aby nám mohli připojit vodu a kanalizaci. Chápejte, třicet razítek znamená třicet úředníků. To někdo nepotká ani za půl života. Umím v tom prostě už chodit. Hned tak nějaký úřad už mě nevyvede z míry. Jsou úředníci, které by si člověk snad pozlatil, ale je pořád několik těch, které by... si nepozlatil J.

Jak tedy postupovat?

 

Slušně pozdravit

Jedna z prvních věcí, které se učí už v mateřské školce. Pozdravilas? Tak hezky nahlas! „Dobrý den!“

„Co chcete?“ (To nevadí, pozdravit musím hlavně já.)

„Já bych potřebovala na oddělení technické dokumentace kvůli přípojkám.“

Paní za monitorem zvážní, ptá se mě na jméno, příjmení, číslo občanky, značku oblečení, operátora, číslo účtu, číslo bot a pak zavelí: „Běžte se postavit k turniketům, vyzvednou si vás.“

Prohlížím velkou halu a hledám turnikety. Okolo mě chvátají lidé v oblecích, kartou s kódem si otevírají dveře od výtahu, cestu na záchod a nejspíš i svou kabelku. Od výtahu se ke mně plíží hlídač. Nakloní se mi až k uchu a zašeptá. „Vy jdete na tu technickou?“ Rozhlídne se, jestli ho někdo neslyšel. Situace se zdá být přehledná. Neslyšel. Uf!

„No, asi ano, jdu kvůli těm přípojkám.“

„Já vím!“ nenechal mě skoro doříct modrošedý oblek a naznačil, abych dále víc neprozrazovala a kartou mi umožnil splnit první krok k dalšímu razítku. Vpustil mě turniketem. Musela jsem s modrošedým oblekem vyjet výtahem a pak bludištěm chodeb najít to správné číslo dveří. Tam mě zanechal. Razítko byla hračka, ale ven jsem se dostávala asi půl hodiny. Všechny chodby pokryté stejným kobercem. Nahoře i dole, napravo i nalevo. Zkouška prostorové orientace? Najdu v chodbě kostry návštěv z minulého roku? Příště sypat drobečky!

 

 

Pomoct a poradit

Tak, tady to máte! Ještě si vedle u paní kolegyně zaplaťte za ten tisk.

„Dobrý den!“ usmívám se co nejpříjemněji na kolegyni vedle.

Ťuk, ťuk do klávesnice, sklopené oči, obličej bez výrazu.

„Dobrý den!“ zkouším to znovu, zatím stále stejně slušným zpěvavým tónem.

„Moment, já tady něco dokončím.“

„Samozřejmě, ráda počkám.“

Dlooooooouhá pauza.

„Promiňte, umíte s počítačem?“ překvapí mě náhle svým švitořivým dotazem.

„No, tak nějak uživatelsky.“

„Ježiš, tak to je skvělé, mohla byste se tady na něco podívat? Já bych vám ráda vytiskla ten doklad, ale bohužel tady mám teď rozdělanou nějakou práci a nemůžu se z toho dostat ven. Víte, já bych hlavně potřebovala tady ta dvě slova dostat na začátek řádku.“

Dělá si legraci?

Ne!

Zkouška počítačové gramotnosti? Zkouška dospělosti? Trpělivosti?

Posunu tedy dvě slova na začátek řádku. Úřednice je nadšením bez sebe. Jak jsem to, proboha, zlatíčko, udělala? Raději zase odstupuji za bezpečnostní zónu stolu, aby mě náhodou nepolíbila a já se náhodou neproměnila v ropuchu. Doskákat přes půl Prahy do práce by pak mohlo moji absenci významně prodloužit. A nikde není psáno, že proměněna v ropuchu najdu správnou barvu metra, najdu-li vůbec metro. Situace se ještě jednou opakuje, ale tentokrát si nevím rady, takže na pomoc přichází ještě kolega. Co z toho, že už je po mně v práci sháňka. Já jsem tu pro ně. Pro úředníky. A budu tu třeba celý den, protože potřebuju razítko. Pomůžu, uklidím, vyřídím, donesu… Prostě potřebuji to razítko!

„Můžu vám tu teda nechat nějaké peníze a vy si to potom zapíšete?“

„To bohužel nepůjde, protože potřebujeme ten doklad. A ten teď nemůžeme napsat.“ No jasně, To nejde. Nejde nic, když se nechce.

Když jsem asi po desáté významně vzdychla, zvedli oba hlavy od počítače, se kterým si stále stejně nevěděli rady, významně na sebe mrkli a jeden z nich potichu povídá: „Víte co, vemte si to a běžte. A nikomu to neříkejte.“

 

A vy to také nikomu neříkejte, nebo to nedostavíme. Jen si tak říkám, že by pozdravit, pomoct a poradit měli především oni… Nebo ne?

 

Také sháníte razítko? Na poslední chvíli řešíte pas, a ono to prostě nejde vyřešit? Nejde a nejde, protože jsou tři a paní tu je jenom do tří a přijďte si za týden? 

 

Vypozorovali jste, co platí na lidi za okýnkem? Jste ten typ lidí, který prostě s úředníky vychází? Nebo jste jako já, která ať se chová sebezdvořileji, sklízí jen nepříjemné pohledy skrz zvednuté obočí? A je takový problém jenom s úředníky? Stojíte na opačné straně barikády a máte na to svůj názor? Tak sem s ním! 

 

Bez čeho nejde žít?

Bez jídla nebo bez razítek?

Kdo je mocnější? Ředitel nebo úředník?

Jste pro podpis či razítko schopna udělat cokoli?

Máte dobré zkušenosti s úřady? Napište nám!
Kde pracuje ten, jehož jméno nesmíme vyslovit...?