Byla jsem na dovolené u moře. Sama. Celkem jsem si to pochvalovala, mohla jsem si udělat program, jaký mi vyhovoval, a nikomu se nepřizpůsobovat. Řekla jsem si, že bych mohla vyrazit někam na výlet. Ty, co nabízela cestovka, mi nepřišly zrovna lákavé. Samý aqvapark a výlety do „papouškárny“ nebo na velbloudí farmu.

Chtěla jsem něco dobrodružnějšího, a tak jsem si v recepci našla letáček, který byl mimo nabídku CK, ale zato vypadal lákavě. Vyjížďky na koních do hor s výhledy na moře a duny. No to je přesně pro mě. „Není to sice nic moc levného, ale za ten zážitek to určitě stojí,“ řekla jsem si a objednala.

Ráno mě u hotelu vyzvedla mladá žena a odvezla na farmu, odkud se mělo vyjíždět. Kromě mě si vyjížďku objednala ještě skupinka mladých Němců. Přijeli v sandálech, šortkách a na koni nikdy neseděli. To bude couračka krokem, pomyslela jsem si, ale když jsem pak sedla na koně, bylo mi jasné, že ho stejně do rychlejšího pohybu nedostanu. Průvodkyně mi podala dlouhý bičík. Nebyl na pohánění, jak byste si mohli myslet, ale na tlučení koně v případě, že se začne pást.  

Že byl opravdu potřeba, jsem pochopila, až když jsme vyrazili. Dlouhou dobu jsme stoupali po silnici a já stále čekala, kdy konečně odbočíme do těch slibovaných hor. Odbočili jsme. Ale do hor odpadků, mezi skládky, kam se vyvážel binec z pobřežních hotelů, všelijaká suť a haldy shnilého ovoce z pomerančových sadů.

No děs, který s romantikou neměl pranic společného. Do toho se mi ten mizerný šiml stále vrhal na sebemenší trsík trávy, který jsme míjeli, a já ho musela opravdu tím bičem švihat, abych ho odtrhla.

Řeknu vám, výlet za všechny peníze. No, moc mi jich také nezbylo. Ale reklamovat jsem to nemohla, protože naše cestovní kancelář neměla s tímhle „podnikem“ nic společného.

Za blbost se holt platí. A že jsem tam v tom rozčilení ještě zapomněla drahé sluneční brýle, už ani nepočítám.

Reklama