Kdo mě zná, ví, že nedám bez auta ani ránu. Jsem schopna jet i za roh na poštu. Jaké bylo moje zděšení, když mi šéfredaktor Radek oznámil: „Pojedeš do Ostravy, vlakem!“

Poté to upřesnil: „Pendolínem, ať si tam rychleji.“
„A nemohl bys mě tam hodit autem?“
„ Nemohl, nemám čas,“
zněla rázná odpověď.

Do Ostravy jsem jela za naší blogující maminkou. Moc jsem se na ni těšila, jen ta cesta mě děsila. Jak je to dlouho, co jsem nejela vlakem? 15 let? Možná i víc.  

Cestu svým autem jsem zavrhla, poněvadž právě prochází celkovou opravou před dovolenou. No tak co, přece se nezaleknu vlaku a navíc, pendolinem jsem ještě nikdy nejela. Většinou mě odradila cena jízdenky, která šla však k našemu společnému překvapení hodně dolů. Jen pro informaci trasa Praha - Ostrava hl. n. vyšla na necelých 500 Kč.

uvlaku

Na nádraží mě doprovázel manžel. Buď, aby se přesvědčil, že jedu sama, anebo spíš, aby se přesvědčil že vůbec jedu, protože ten večer probíhalo fotbalové utkání Česko-Řecko a on už měl s kamarády rezervované místo v hospodě a věděl, že nemusí spěchat domů.

Pendolino přijelo na nástupiště zhruba dvacet minut před odjezdem, ale úklidová četa ještě celý vnitřek vagonu čistila a luxovala. Když jsme pak vešli dovnitř do vagónu, cítili jsme ještě vůni čistících prostředků.

I když jsem nikdy neletěla letadlem, poněvadž trpím aerofobií, první co mě napadlo při vstupu bylo, že jsem jako v letadle. Malinko stísněný, ovšem luxusní prostor s dvěma sedačkami na jedné a jednou sedačkou na druhé straně. V mnoha místech byly sedačky uzpůsobeny i jako čtyřka proti sobě, čehož využily dvě nastupující maminky s dětmi.

interier

Co mi ale fakt vadilo, že nejdou stáhnout okna. Cestu vlakem mám prostě odjakživa spojenou máváním z okna. A tak jsme se s manželem rozloučili bez mávání.

okna

Vlak vyjel z nástupiště na minutu přesně a velmi tiše. Kdybych se nepodívala z okna na „pohybující“ se okolí, tak bych snad ani nevěřila, že už jedeme.

Ten den pršelo a byla poměrně chladno, nicméně ve vlaku pustili klimatizaci, která nešla námi cestujícími nijak ovládat, a tak po čase začaly maminky na protější straně natahovat svým dětem mikiny a já s povděkem sáhla po předtím odložené bundě. Prostě mi byla zima.

Proběhlo oficiální uvítání z reproduktoru, načež začaly vlakové stevardky roznášet denní tisk. Zdarma. Poté začaly roznášet vodu s bublinkami i bez. Také zdarma. Do třetice jezdili s kávou, čokoládou, čajem a sušenkami. Většina cestujících včetně mě, jak byla natěšená, že předchozí dvě položky byly zdarma, asi v ceně jízdenky, tak si objednávala. Chudinky maminky s dětmi naproti kávu, čokoládu i sušenky a pak jsme byli všichni malinko překvapeni při vyúčtování. Za kávu a sušenku jsem dala 60 korun, a když jsem chtěla potvrzení, stevardka se tvářila, že ji děsně obtěžuji.

Maminky naproti stálo toto občerstvení 160 korun. A to nebyl konec. Skvělý marketinkový tah se této společnosti nedá upřít. Za chvilku se v reproduktoru ozvala lákavá a jedinečná nabídka, že se bude rozvážet jistá zmrzlina za jedinečnou a neopakovatelnou cenu. A děti naproti hned:
„Mamííí, mamíííí, že nám ji koupíš.“

Maminky koupily a já byla ráda, že jedu sama a ne s dětmi, jinak by se ta cesta o dobré dvě tři stovky prodražila. Řízky s chlebem by v tomto případě asi neuspěly, to by bylo trapné. Jak ostatně prohlásil výrostek o dvě sedadla vepředu, když jeho maminka, nebo to byla spíš babička, začala vytahovat řízek a on na ní, že je trapná, ať to hned schová.

Vzpomněla jsem si na romantické cesty starým vlakem, kdy řízky voněly v každém kupé a vlak vydával takové zvláštní, typické, prapodivné zvuky. My tomu říkali, že koleje zpívají.
Tady nezpívaly. Tady jsme doslova letěly vzduchem a létaly také peníze z našich peněženek.

Pendolino je luxus, je rychlé, na rozdíl od mnoha vlakových souprav čisťounké a voňavé. Stevardky jsou usměvavé, možná až příliš. Vadilo mi, že nám pořád něco vnucují.  Pendolino nemá zpoždění, jezdí na minutu přesně. Dalo by se říct, než se rozhlédnete, už jste i na místě.

vlakA teď budu asi nevděčná:
„Radku, děkuji za tento zážitek, ale pokud bych měla ještě někdy cestovat vlakem, zůstanu u starých vlaků.“

Zpátky jsem jela obyčejným rychlíkem. Mohla jsem si otevřít okno, podívat se na jakém stojíme právě nádraží, mohla jsem si bez ostychu rozbalit svačinu, netřásla jsem se zimou z nechtěné klimatizace.
Ale hlavně! Vlak ujíždějící po kolejích vydával své tolik typické, nádherné kolébající zvuky. Prostě, koleje zpívaly.

foto:autor

Čtěte také:

Reklama