Kdysi jsem byla babičkou vychovávaná podle zásady „Miluj bližního svého", a tak jsme vymýšleli nejrůznější dobré skutky. Některé se povedly, jiné se povedly už míň...

Jedním z mých zážítků byl i den před Štědrým dnem, kdy jsme šly dávat dárečky" do domova důchodců. S sebou jsme nesly spoustu drobností, modrotiskové panenky, perníčky, šátky a podobně. Po příchodu jsme začaly rozdávat a pak jsme zašly na kafíčko" do dílny - důchodci byli nadšení a nedali jinak, než že se odvděčí alespoň tím kafíčkem. Kromě mnoha jiných babiček tam seděla i naše známá z vedlejší vesnice a hned:  „Pojeďte se mnou na otočku, něco vám ukážu!" Měla tam syna s autem, který se nabídl, že nás odveze i zpátky, a tak jsme jely.

A když jsme přijely, nestačila jsem kulit oči. Stará paní totiž vydělávala tak, že dělala věci na prodej do Německa - voskové zvonečky, alobalové hvězdy a navíc - tkala koberce. Ukázala mi ruční stav, nechala mě kousek utkat a ukazovala mi i výrobu zvonků z vosku, které se po dolití zdobily, barvily a pak ve velikých krabicích odvážely k našim západním sousedům. Jak to měla v době tuhého komunismu organizované, to netuším. Ve svých dvanácti letech jsem nad tím ani moc nepřemýšlela, mě spíš fascinoval tenhle způsob obživy a ten obrovský stav uprostřed místnosti.

A tak jsem namísto rozdávání dárků dostala dárek sama - návštěvu překrásné dílny a nakonec také malinký zvoneček:-) Dneska ho už nemám, ale tu starou paní a její domeček, kde bylo všechno podřízeno řemeslu, si budu pamatovat až do smrti.

Pajda


Děkujeme za krásný příspěvek :).

redakce@zena-in.cz 

Reklama