Minulý týden jsem se vám svěřila s tím, jak jsem byla hříšná. Necvičila jsem tak, jak jsem si předsevzala, a v pátek jsem dokonce dokonale zblbla své dietou zkoušené tělo notnou alkoholickou dávkou.

Patřičně jsem si nasypala popel na hlavu a svěřila se vám, že očekávám za svou neposlušnost spravedlivý trest.

Přišel. Ve středu ráno se v našem domě porouchal výtah! Copak, ono zas o tolik nejde, pokud člověk nebydlí v 11. patře. A to já bydlím.

A tak jsem v tu osudnou středu hned ráno byla postavena před hotovou věc. S mojí kokřenkou Baruškou jsem se zrovinka chystala na naši ranní svižnou čtvrthodinku. Zmáčkla jsem čudlík na přivolání výtahu a trpělivě jsem čekala. Světýlko svítilo, a tak jsem netušila žádnou zradu. Po nějaké době jsem došla k pocitu, že výtah jaksi nejede.

„Ojojoj, to je velmi nepříjemné,“ pomyslela jsem si a s marnou nadějí jsem zuřivě masírovala to zpropadené tlačítko.

Výtah odmítl naskočit a mně nezbylo nic jiného, než se po svých vydat vzhůru dolů. Baruška nasadila ostré tempo a já jsem za ní vlála jako fáborek celých 11. pater.

Venku jsme se proběhly, zaaportovaly si a pořádně vyvenčily ... a pak nás čekala cesta nahoru.

Zatímco kokřice se svýma čtyřma nohama byla oproti mně zcela evidentně ve výhodě a svižně kmitala po schodech, já jsem se s přibývajícími patry mátožila čím dál zadýchaněji.

Když jsem se vysápala až na vrchol, odhadovala jsem, že mé plíce jsou teprve někde v šestém patře. Počkala jsem na ně, vzala kabelku a vydala se opět směrem dolů.

Večer po návratu z práce jsem si tento heroický výkon zopakovala. Nahoru, vyzvednout rozradostněnou Barušku, dolů, vyvenčit, zaklusat, zaaportovat a opět jedenáct pater nahoru.

Pak jsem dobrou půlhodinu seděla v křesle, funěla jak lokomotiva a odrážela útoky své milované fenečky, která stále ještě neměla dost a cpala mi do ruky všelijaké orvané plyšáky a žadonila, abych jí je házela. Nechápala jsem to.

Druhý den ráno se celá situace opakovala. Výtah stále nejel. Vypadalo to na nějakou opravdu zásadní závadu. Tentokrát jsem po vyvenčení čekala na plíce poněkud kratší dobu, což mě mile potěšilo. Večer už bylo ale vše v pořádku, kabinka pro lenochody již fungovala a já – světe div se – jsem do ní nastoupila, zmáčkla 6. patro a zbytek jsem svižně vyklusala. Tedy – svižně zrovna ne, protože mě zatraceně bolely svaly na lýtkách, ale zkrátka o dobře jsem se po svých vydala nahoru.

A tak to dělám každý den. Plánuji, že se brzy dostanu k tomu, kdy výtah zcela vynechám a budu do schodů chodit na samopohon.

A co na závěr? Je mi fajn. Blíží se konec třetího měsíce mého snažení a výsledky se dostavují. Jde to pomalu, ale snad o to jistěji. :o))

 

Reklama