Reklama

Existuje celá řada rozchodů. Od přátelských, až po ty „italské“. Ale způsob, jakým dal sbohem své manželce Aleš (38), si asi dovede představit málokdo.

„S Lucií to byl omyl od samého začátku. Absolutně jsme se k sobě nehodili, ale já otevřel oči až těsně před svatbou. A to už nešlo couvnout. Nebo já to alespoň nedokázal. Nejsem typ člověka, který by se dokázal bleskově rozhodovat a nebál se velkých životních změn. Tak se tím životem nechám často vláčet. Přesně takhle to bylo i s naším manželstvím,“ vypráví Aleš.

hysterka

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Nejvíce ho ubíjela manželčina povaha. „Vždy muselo být po jejím, můj názor ji nezajímal. Jakmile jsem udělal něco jinak, nastalo peklo. Jak ta se dokázala hádat! Vydržela mi to vyčítat celé dny. Časem jsme se neshodli už na tom, kam půjdeme na večeři. Možná si říkáte, jaké to jsou maličkosti, ale ono i stokrát nic umořilo vola! Je ubíjející žít s hysterickou ženskou,“ říká s tím, že se proto snažil trávit maximum času prací. Právě tam poznal Kláru, do které se brzy zamiloval.

„Byla Luciiným přesným opakem. Milá holka, věčně usměvavá, naprosto bezproblémová. Čas strávený s ní pro mě byl pohlazením po duši, vysvobozením. Najednou mi došlo, jak moc si svým manželstvím ničím život. A tak jsem se rozhodl, že to ukončím. Jenže doma mi pusa vždycky zkameněla. Myslete si, že jsem srab, asi ano, ale já jí nedokázal říct, že se s ní rozcházím. A tak přišel ten spásný nápad,“ dostává se Aleš ke způsobu, jakým se rozhodl svůj vztah ukončit.

„S Klárou jsme se dohodli, že se k ní nastěhuju, ale děsila mě představa, jak bych si to slíznul doma. A tak jsem si vymyslel, že jedu na týdenní služební cestu do zahraničí. Sbalil jsem si co nejvíce věcí, odešel z bytu a předvyplněné rozvodové papíry poslal poštou. Společně s lístkem: „Nejde to, nechci s tebou žít, promiň.“ Je to sviňárna, ale já si nedokážu představit, že bych to udělal osobně,“ přiznává Aleš, který si následující týden ani nezapnul telefon a vzal si dovolenou.

„Pro zbytek věcí jsem si už došel až časem. Čekaly na mě naházené v taškách v chodbě. Lucie už byla ve stadiu, kdy ji největší hněv přešel. Skoro na mě nepromluvila a já za to byl vděčný. Dnes už máme veškeré formality za sebou. Nechal jsem jí všechno, takže nebylo o co se handrkovat. Jen doufám, že něco podobného už nebudu muset v životě absolvovat,“ dodává Aleš.

Čtěte také: