Zdravím a přeji krásný den ženám-in.

Musím začít tím, že můj koníček od 8 let bylo pletení, háčkování a vyšívání.

Když mi bylo 10 let, měli jsme sousedy, kteří měli 4 děti. Jejich táta nesmírně pil, byl prostě alkoholik. S výplatou chodil domů vždy namol a polovina výplaty byla fuč.

Bylo mi jich moc líto, často jsem je hlídala, když jejich máma šla někam na přivýdělek - uklízet do domácností. Co jsem mohla, protože jsem byla jedináček, jsem se s nimi podělila o sladkosti, ovoce, občas jsem doma uzmula i nějaké jídlo. Zkraje potají, ale později mě rodiče podporovali a vždy se myslelo i na ně, časem automaticky.

Byl podzim a mně bylo jasné, že se blíží Vánoce a dětičky nedostanou pod stromeček nic jako obvykle. Požádala jsem tátu, zda by mi nedal nějakou korunku, i když jsem měla našetřeno ze svého, že bych jim ráda každému upletla svetřík pod stromeček, ale mám málo. Táta přidal a já měla radost a už jsem běžela do obchodu, nakoupila vlnu a pletla a pletla, abych stihla do Vánoc. Pletení mě moc bavilo, a tak jsem vše zvládla a čtyři svetříky byly upleteny včas, děti byly jako schůdky od velkého po nejmenší, nejstarší 5 let a nejmladší1 rok, a to se rychle plete na malé dětičky, to pletařky znáte, že?

Vánoční detektivka - indicie: 24. února 1906

Sehnala jsem čtyři krabičky, koupila vánoční papír, krásně zabalila a do každé krabičky přibalila čokoládu. Dodnes si pamatuji, jak mi táta říkal: „Nepřehnala jsi to s mašlemi?“ Ale mně se to moc líbilo.

Ráno na Štědrý den jsem byla s tátou ještě nakupovat ovoce a samozřejmě jsme mysleli i na ně. Nemohla jsem se dočkat, až přijde podvečer a já zazvoním u sousedů a dám balíčky a tašku ovoce jejich mámě, aby měly alespoň něco pod stromečkem. Konečně nastal moment, kdy jsem u nich zazvonila, jejich máma plakala radostí, hladila mě po vlasech, objímala, plakaly jsme dvě, neměla jsem k tomu nikdy daleko.

Ještě dnes, když to píši, vidím vše, jako by to bylo dneska, a slzy se mi derou do očí. Pozvala mě, abych se po večeři k nim přišla podívat, což jsem ráda přišla.

Děti měly opravdu radost, a dokonce tyto Vánoce dostaly od svého táty každý jednu hračku, což mě moc mile překvapilo. Měl děti rád, ale alkohol byl pro něj silnější pouto.

Největší radost jsem asi měla já, že jsem udělal dobrý skutek, můj taťka mě moc pochválil, že ze mne nebude sobec přesto, že jsem jedináček.

Po Novém roce jsem šla se staršími dětmi do kina, samozřejmě měly na sobě svetříky ode mne, děti nevěděly, protože byly od Ježíška, a mě hřálo u srdíčka, když jsem se jich ptala, co Vám přinesl Ježíšek? Měly říci, co dostaly, a ne jako rok předtím, kdy smutně řekly: „Nic, Ježíšek nemá penízky."

Zdraví Věrulinka


Děkujeme za pěkný příspěvek a posíláme 500 bodů do VVS.
Reklama