Většina z Vás pravděpodobně viděla velkofilm Pán prstenů. Některé zřejmě i četly knihu. Méně bude těch, které znaly profesorovo dílo ještě před tím, než se stalo obětí stříbrného plátna. Pryč jsou doby, kdy si většina lidí pod pojmem elf představila křehkou bytost s křidélky, jezdící na lučním koníku. Dnes už každý puberťák ví, že elf, to je přece ten fešák Legolas, který běhá po sněhu, leze po trollech a slonech, věší se na krk koním a provozuje sjezd schodů na štítě. Ale odkud se vlastně elfové vzali? Byli to původně křehcí příbuzní víl, nebo jsou potomky krutých severských bohů?

Staří bohové
Na severu se elfům říká álfové. Zrodili se kdesi na pláních věčného mrazu, za skučení vichřic a vytí vlků. V Eddách se nemluví o jejich původu. Snad byli bohy ještě před příchodem známějších Vanů a Ásů. Některými badateli jsou považováni za následníky bezejmenných, ale mocných sil, důkaz prvotního dynamismu.

Božští kováři
Spojení álfů s jedním z Vanů, bohem plodnosti Freyem, snad nejstarším přeživším předgermánským bohem Skandinávie, poukazuje na jejich archaičnost. O významnosti pozic, které zastávali, pak svědčí skutečnost, že ve výčtech obou Edd bývají uváděni hned za Ásy. Možná se honosili funkcí božských kovářů, ze které je později vytlačili dvergové (trpaslíci). Bývají spojováni se zemí a kovářstvím. Prastaří álfové jsou bílými, třpytivými stvořeními, nadanými krásou, ale i krutostí a pragmatismem severských bohů. Stejně jako Vanové jsou spojováni s magií a léčitelstvím, později však i s nemocemi. Analýzy jmen jednotlivých álfů poukázaly na jejich souvislost s vodním živlem. Mají také vztah k plodnosti, ale i ke smrti. Někdy bývají považováni za dobré nebožtíky. Jejich příbytkem v říši bohů se stal Álfheimr, Svět elfů.

Světlí a temní
Slavný autor mladší z Edd, Snorri Sturluson, rozděluje álfy na jósálfar, světlé álfy, obývající Álfheim, a svartálfar, černé álfy, či dökkálfar, temné álfy, žijící v zemi a ztotožňované s dvergy (trpaslíky). Někteří badatelé však poukazují na to, že se Snorri mohl nechat unést křesťanskou angelologií (naukou o andělech). Vždyť i nádhernou síň Gimlé ve Vidblainu, třetím nebi, obývají podle tohoto autora světlí álfové.

Nebezpečné šípy
V mnoha literárních tradicích se objevuje dvojí charakter álfů. Jsou léčiteli i nositeli nemocí. Například v dánštině se kolika nazývá álfskot a kopřivka álfabruni. Álfové vystřelovali své zákeřné šípy na lidi i zvířata. Podle dalších pověstí putovali ve skupinách po světě a kdo je spatřil, propadl posedlosti nebo šílenství. Měli však i blahodárné schopnosti. Byli patrony dobrého porodu a oběti jim přinášené způsobovaly uzdravení ze zranění a nemocí. Ne nadarmo byl zimní slunovrat, Jól, nazýván Álfablót, oběť álfům. Název Jól se v některých germánských jazycích dodnes zachoval pro Vánoce.

Pod tlakem křesťanství
Pro svůj víceméně pozitivní charakter, provázanost s tradicemi a rozsáhlý kult byli po christianizaci álfové masivně démonizováni. Tuto tendenci podpořila i skutečnost, že spolu s bohy severského panteonu stáli na straně Dobra, a nebyli tak prosti některých, z hlediska křesťanské etiky negativních, vlastností Ásů a Vanů. Byli pravými dětmi svého světa, nádherní, ale mnohdy nelítostní. Nakonec se pojem álf stal druhovým označením všech nižších mytologických bytostí. Naopak původně spíše negativně pojímaní dvergové se změnili v dobrosrdečné vousáče s červenými čepičkami, které známe z pohádek.

Sám pojem álf pravděpodobně souvisí s latinským albus, bílý, z indoevropského kořene albh, třpytit se, bělat se. Slovo elf, aelf (mn. č. ylfe), v Německu pak alp či elbe, bylo užíváno od dob christianizace až do 13. století jen zřídka, pak se stalo ekvivalentem trpaslíka. Také skandinávský pojem álfr (mn.č. álfar) byl později ztotožněn se slovem dvergr (trpaslík).

Podle knihy Trpaslíci a elfové ve středověku - Lecouteux, Claude.

Viděly jste Pána prstenů? Četly jste knihu? Znáte Eddy? Slyšela jste už někdy o elfech? V jaké souvislosti?

soutěž:

 

 

 

 

 

 

 


Reklama