Když děti vylétávají z rodinného hnízda, aby si konečně na vlastní kůži okusily radosti i strasti dospělosti, většina matek pláče. Naše čtenářka Svatava se ale tohoto dne doslova nemůže dočkat.

I když Svatava toužebně vyhlíží odchod svého syna z domova, není to žádná krkavčí matka. Má svého mladšího potomka ze srdce ráda. Jenže už jí nějak nezbývají síly na veškerý servis „mama hotelu“ a také by si ráda užila zaslouženého důchodu v domečku na venkově. Pokud si však syn do té doby nenajde práci a s ní i byt, bude se muset stěhovat s nimi...

manm

Svatava: Petr má ADHD

Mám dva krásné dospělé syny. Starší Jakub je architekt a už dávno bydlí se svoji dívkou v pěkné garsonce u Stromovky. Může si to dovolit, protože má dobře placené místo v jedné zahraniční firmě. I můj mladší syn, Petr, měl svého času práci, v jedné malé tiskárně na okraji Prahy. Jenže tiskárna zkrachovala a on od té doby nemůže zavadit o místo.

Víte, Petr je trochu pomalejší. Někteří doktoři nazývali Petrův stav lehkou mozkovou dysfunkcí, jiní ADHD, další zase jinak. Ono je to vlastně fuk, jak se to nazve, důležité je to, že Péťa není úplně nejbystřejší. Ve škole mu to nikdy moc nešlo, zato manuálně je moc šikovný. Vyučil se tiskařem a hned po škole šel i pracovat – právě do té tiskárny, která pak zkrachovala.

Petr byl vždycky hodně citlivý a málo sebevědomý. Ztráta práce ho hodně zasáhla a musel se z toho vzpamatovat. Když pak znovu sebral sílu hledat si jiné místo, všude ho odmítali.

Péťa si to vyložil jako vlastní selhání, uzavřel se do své ulity. Od té doby měl jen pár občasných brigád, ale nic víc.

Takže pořád bydlí s námi. Na začátku na tom nebylo nic divného, při škole jsme ho samozřejmě nechali bydlet doma, a pak jsme mu dávali čas, aby se v práci trošku rozkoukal a naučil se hospodařit, než půjde do vlastního. Jenže teď je mu 26 let a pořád bydlí u rodičů.

Po pravdě jsem z toho už trochu zoufalá. Kluk nám sice z dávek přispívá na chod domácnosti a občas si i sám vypere, to je fakt, ale stejně mi péče o dva chlapi dává už docela zabrat.

Navíc se na jaře chystám do důchodu, který jsem si představovala poněkud jinak. Už víc než pět let si s manželem opravujeme domeček na venkově s tím, že se tam na důchod přestěhujeme a budeme si užívat zaslouženého klidu a odpočinku. Jenže pokud Péťa do té doby nesežene místo, aby si mohl dovolit platit vlastní nájem, bude se tam muset odstěhovat s námi. A na to není stavěný ani venkovský domeček (není v něm dost pokojů), a po pravdě ani já sama.

Nemyslete si, snažím se kluka k hledání práce motivovat a, jak se říká, pošťuchovat, ale není to s ním jednoduché. Sám není rád doma a nechce být nikomu na obtíž, má zkrátka pocit, že v životě selhal. Navíc hodně žárlí na svého staršího bráchu. Bojím se, aby mi nevyčetl, že mám Jakuba radši, protože mi dělá jen radost, zatímco on mě jen trápí (což samozřejmě není pravda). Jenže Petr je vážně hodně citlivý. Nechci mu ublížit, nechci se ho nějak dotknout, nechci, aby se ještě víc trápil.

Tolik bych si přála, aby se normálně začlenil do společnosti, našel si dobrou práci, bydlení, fajn holku... Prostě, aby byl úplně normálně šťastný!

Vždyť i pro něj by bylo stěhování na venkov noční můrou. Přišel by o svoje přátele, o místa, která má rád, a taky by se mu tam o dost hůř hledala práce, takže by to mohlo jeho stavu ještě víc ublížit.

Manžel to nějak neřeší. Je to muzikant, takový volnomyšlenkářský typ. Nějak bylo, nějak bude, take it easy. Jenže to já právě neumím...

Svatava

Čtěte také...

Reklama