Martina vkládala do svého syna Marka velké naděje. Vždycky se dobře učil, a tak si myslela, že to někam „dotáhne“. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Během studia si Marek našel práci, která ho natolik pohltila, že opustil školu v posledním ročníku a nechce se tam vrátit.

Martina je zklamaná a mrzí ji, že syn Marek studia nedokončil. Už měl téměř hotovou „diplomku“ a zbývaly mu už jen dvě zkoušky. Může za to brigáda, kterou si během studia našel. Zajímavá práce programátora a vlastní výdělek mu najednou přišly podstatnější než titul.

muž

Jenomže Martina to vidí jinak a považuje to za nezodpovědnost. Tím spíš, že škola byla soukromá a Martinu stála nemalé peníze.

Markovo jednání jí přijde sobecké a začíná mu vyčítat, že to všechno zahodil kvůli „podřadné“ práci a nebere na ni ohled. „Uvědomuješ si, co všechno jsem si musela odepřít? Dělala jsem to pro tebe a věřila, že investice do vzdělání není nikdy ztracená. Ale když školu nedokončíš, jako bych ty peníze hodila do kanálu. Copak je ti to úplně jedno?“ Ptá se se slzami v očích Martina.

Zpočátku Marek mámě sliboval, že školu dokončí, ale už si natolik zvykl na nový způsob života, že se mu to zdá čím dál méně reálné.

Jak z toho ven? Marek ujišťuje mámu, že je takhle šťastný, práce ho baví, stojí na vlastních nohách a „vejšku“ k tomu nepotřebuje.

Martina má ale dilema. Ano, každá máma chce, aby bylo její dítě spokojené, což Marek teď je, ale přiznává, že jí je líto zbytečné investice.

Napadá jí jediné řešení. Dát synovi ultimátum: Buď se „pochlapí“ a školu dokončí, což by Martině udělalo největší radost, nebo jí bude po splátkách peníze vracet.

Ale zatím ještě nenašla odvahu to Markovi říct. Stále se jí honí hlavou, jestli je správné dávat Markovi „nůž“ na krk. Nemá se raději smířit s tím, jak to je a peníze oželet. Vždyť štěstí dítěte je přece nade vše.

Čtěte také:

 

Reklama