Protože bydlíme na vesnici, kde auto projede jen svátečně, jsou tady děti naučené chodit už odmala ven samy. Rodiče je chodí střídavě kontrolovat, a když nastane čas, tak se z oken po celé vsi nese „Vaškůůů, Hankooo, Pééťóó...“ a drobotina ví, že musí domů.

Když byli ti moji puberťáci ve věku tří a čtyř let, začali se dožadovat zvířátka. Korela, kterou jsme měli, jim nestačila, a chtěli pejska. Já byla kategoricky proti, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo. Za chvíli by je pes přestal bavit, a starala bych se já. Nosili a odnášeli zpět různá štěňata tajně sebraná sousedovic fence z boudy. Fňukání a škemrání se stupňovalo, a když i manžel začal, že by to snad šlo, pronesla jsem, že se tedy po nějakém pejskovi podíváme.

To bylo jásotu. Dvě malé postavičky mizely v psích boudách a domů chodily pokousané od blech. Psi neurčitých ras si u nás podávali dveře a já jen kroutila hlavou, co za smetáky dokážou děti přitáhnout.

Jednou, když byly děti na hřišti a já relaxovala s knížkou, se na chodbě ozval se šramot. Chvíli jsem poslouchala, co se to děje, a když zazněl šepot dětí, měla jsem za to, že přišly pro něco dobrého nebo na záchod. Ale když se ozvaly zvuky, které nešly nikam zařadit, šla jsem se podívat.

Po otevření dveří jsem vrostla do země a polil mě pot. V chodbě 2x2 metry proti mně stála obrovská slintající obluda a začala okamžitě vrčet. Flekatá doga velikosti koně vycenila zuby a já v pudu sebezáchovy zabouchla dveře. Z chodby se ozvalo: „Mamikóó, to je Maxíšek, on je náš.“

„Bože, s tou obludou tam jsou děti!" proběhlo mi hlavou a s nasazením vlastního života jsem se vrhla ty moje broučky zachránit. Leč chránila je i doga. Začala zběsile štěkat a zřejmě měla v úmyslu mě sežrat. Pod jejím břichem byly vidět čtyři nohy mých dětí a na zemi zbytky něčeho z ledničky.
„Maxíííšku, to je mamika, bu honej!“ zavelel synek a obluda zmlkla. „Co to jééé? Kde se tu ta mrcha vzala? Okamžitě pojďte sem!“ propadala jsem hysterii.
„To je Maxíšek a je náš. My zme ho našli! On nemá nikoho. A má hlad,“ bránil obludu syn.
Obluda z vděčnosti nad tou plamennou řečí otočila hlavu a jazykem velikosti sloního ucha syna olízla. Byl jak po koupeli.
„My ale nemůžeme mít takového psa, vždyť se nám sem nevejde. A víte, kolik by toho sežral?“ přišla na řadu vyjednávací taktika.
„Jojo, vešel! Maxíšku lehni!“ zavelel syn a doga sebou praštila o zem. Ocasem vrtěla tak vehementně, že omlátila kytku v rohu. Slintala na koberec a na můj pokus o přitáhnutí dětí k sobě zvedla pysky, vycenila zuby a zavrčela.
„A hlad už nemá! My mu dali najíst,“ oznámila dcera.
„Co najíst?“
„To malý masíčko v lednici“
Malý masíčko bylo tři čtvrtě kila na guláš na druhý den, pracně naložený. Obluda sežrala oběd pro celou rodinu a na mě čuměla hladově.
„Kde jste toho psa vzali? Někomu přece patřit musí. Má obojek i vodítko, tak musí mít i páníčka.“
„Nemá. Někdo ho pšivásal u klámu a on chtěl k nám,“ argumentoval syn.
„Tak to néé! Vemte tu bestii a jdeme ke krámu. Někoho přece být musí. A jestli není, naše taky nebude,“ lomcoval mnou vztek.

Děti začaly fňukat, že je jejich, ale poslušně capkaly vedle obludy a já je v dostatečné vzdálenosti následovala.
Před krámem pobíhal cizí pán a zoufale volal: „Alanéé, Alanéé...“
Obluda se dala do běhu a syn na konci vodítka vlál jak prapor. Vítání majitele se psem bylo dojemné. Mně se vážně ulevilo, že psisko má pána, a nezbude mi jako Černý Petr v ruce.

Ten den jsem kategoricky zakázala psa do baráku a děti pod pohrůžkou nářezu musely slíbit, že už nikdy nebudou vodit domů cizí psy. Nohy se mi klepaly ještě druhý den.

kominice


Děkujeme za úžasný a vtipný příběh a přidělujeme za něj 1000 bodů do VVS.

Máte také nějaké zajímavé zkušenosti s pořizováním zvířátka? Pejska, nebo třeba kočičky či myšky?

Reklama