Reklama

V době, kdy se odehrál následující příběh, jsem již dva roky snášela strasti a slasti života osamělé matky dvou malých dětí. Starší dcerka chodila do druhé třídy a ta mladší se rozhodla, že si maminku hezky užije a častými nemocemi úspěšně bojkotovala svůj pobyt ve školce a tím pádem i mojí docházku do zaměstnání.

Po několika měsících marných pokusů o zařazení dítěte do kolektivu jsem rezignovala, sehnala si práci na doma a rozhodla se roztáčet kola kapitalismu pravidelným vytíráním našeho jedenáctiposchoďového domu.

Nová náplň práce mě, pravda, nijak zvlášť neobohacovala – a to ani psychicky ani finančně - nicméně mojí malé holčičce velmi svědčila. Nemusela do školky a tím pádem odpadly věčné rýmy, angíny a chřipky. Potýkaly jsme se „pouze“ s velmi silnou pylovou alergií.

Na radu lékařky jsem - s krvácejícím srdcem - souhlasila s dvouměsíčním pobytem mé pětileté cácorky v lázních. Nebylo to lehké rozhodnutí, nicméně jsem věřila, že se zdraví mé holčičky v ozdravovně utuží a ona už nebude muset dva jarní měsíce trávit smutným koukáním z okna na ostatní děti.

Po jejím odjezdu jsem usoudila, že po dobu nepřítomnosti mého malého andílka je můj nepřetržitý pobyt doma zbytečným luxusem a nastoupila jsem na brigádu, kde jsem chtěla v potu tváře vydělat penízky na nějakou super dovolenou.

Každý den ráno jsem rozložila stoleček v Celetné ulici, vybalila noviny, časopisy a knížky a až do dvou hodin odpoledne jsem hadrmanicky vyřvávala: „Květýýý, Rozhlááás, Dikobráááz, Televize na tento a na příští týdéééén….“ Kšefty se hýbaly, majitelka byla s mým výkonem spokojená a já jsem se těšila, až mi v kapse zacinkají mé vlastní korunky.

Obcházela jsem cestovní kanceláře a vybírala, kam holčinky vyvezu o prázdninách. Vše probíhalo v pohodě až do onoho osudného dne. Nazvala bych ho černým pátkem. Ten den jsem vyjímečně dělala odpolední. Ráno jsem vypravila dcerku do školy, zaběhla na poštu vyzvednout vdovský a sirotčí důchod, protože večer bych to už nestihla a ve dvě odpoledne jsem zaujala místo na svém stanovišti. Když jsem skončila, balila jsem knížky do krabic a jak jsem se tam tak motala a skládala ty krabice, nějaký chytrák využil situace a ukradl mi kabelku.

Chvíli, kdy jsem to zjistila, si pamatuju dodnes. Srdeční zástava kombinovaná s mozkovou mrtvicí, temno před očima, slabost kolem žaludku a postupné si uvědomění, CO se vlastně stalo. Seděla jsem na krabicích jako hromádka neštěstí, slzy se mi koulely po tvářích a postupně jsem do své mozkovny dodávala informace typu: „Byla tam denní tržba!“ Bože, to je průšvih…..“ Šmankote, měla jsi tam i ten důchod!!!!“ To byla rána převeliká, protože to byl můj hlavní měsíční příjem. „ Klíče od bytu!“ Auuuuu…. „Občanka! S adresou!“ Néééééééé…. Další maličkosti jako šminky, parfém apod. jsem ani neřešila, rovněž tak hodnotu kabelky samotné. Líto mi ale bylo citátu s obrázkem, který mi dal do peněženky ještě můj manžel a nosila jsem ho stále u sebe jako památku.

Když jsem si postupně tohle všechno uvědomila, zakopala jsem vzteky krabice do nějaké garáže a šla na policii. Tam jsem nahlásila krádež a spěchala domů vyměnit zámek. Srdce mi tlouklo až v krku a přemýšlela jsem, čím já nebohá nakrmím to jedno dítě, které mám doma, když nemám ani na chleba, nadávala jsem si, že jsem byla nepozorná a chtěla jsem se z toho probudit.

Zazvonila jsem u kamarádky, půjčit se nějaké peníze a zažila další, mnohem horší šok. Kamarádka mi otevřela s vytřeštěným výrazem a sdělila mi, že před chvílí šla ke mně na návštěvu a že u našeho bytu je policie a v předsíni na zemi krev. Udělalo se mi strašně zle. Srdce se mi rozbušilo a žaludek jsem měla až v očních důlcích. Blesklo mi hlavou, že starší dcerku měla hlídat babička, co se tedy mohlo přihodit, do toho souvislost s krádeží….. a letěla jsem domů jako o život. Klepala jsem se jak ratlík a nervy mi úplně povolily. Běžela jsem jako automat, brečela, lidi se po mě ohlíželi a já jsem si jenom říkala: „Holčičko moje, buď v pořádku, prosím, buď v pořádku…..“

Vyjela jsem výtahem a bleskově zmapovala situaci. Po policajtech ani stopy. Ztěžka jsem dýchala a bušila na dveře jako smyslů zbavená. Měla jsem pocit, že se každou chvíli sesunu k zemi. Za dveřmi se ozval hlásek mojí dcerunky: „Kdo je to?“ Bože, děkuju ti Bože. Kolena mi vibrovaly a nebyly k zastavení. Holčička mi otevřela a já jsem jí popadla do náruče jako správně hysterická matka, hladila a pusinkovala jsem jí a dlouho, dlouho jsem se toho nemohla nabažit.

Chuděrka na mě koukala nechápavě, a tak jsem jí opatrně vysvětlila, proč jsem tak strašně vyplašená a že jsem o ní měla obrovský strach. Malá berunka mě pevně objala kolem krku, utěšovala mě a hladila a já jsem si s postupným uklidňováním svého rozklepaného nitra uvědomila, že to nejdůležitější a nejcennější, co mám, mi zůstalo. Díky Bohu. To, co se stalo odpoledne, mi náhle připadalo nesmírně malicherné. Všechno to byly jenom věci, které se dají nahradit.

Pak jsem vyštrachala v almaře nový zámek a překvapila sama sebe, že jsem samostatně vyměnila vložku ve dveřích, i když jsem to do té doby nikdy nedělala. Zavolala jsem majitelce stolečku s knížkami a sdělila jí, co se přihodilo, vyslechla si, že mi nedá žádnou výplatu a bude mě popotahovat za tu ukradenou tržbu. Ještě jsem jí stihla říct, že už k ní pracovat nepřijdu a popotahovat že si může co chce a odevzdaně jsem položila telefon. Zakutala jsem se do postele vedle své holčičky a něž jsem se propadla do slastného bezvědomí, šťastně jsem si uvědomovala, že jsme všechny živé, zdravé, že máme kde bydlet…. a že je vlastně všechno v pořádku.

P.S. A víte, co byla ta krev v předsíni a ti policajti za dveřmi? Tyto vidiny měl na svědomí velmi špatný zrak mé kamarádky, která je schopná zaostřit pouze tak na pět cm. Ovšem brýle nenosí, protože je v nich „nehezká“. Jak ke mně jela na návštěvu, její syn zmáčkl místo 11. patra 10. a ona vystoupila u sousedů pod námi. Za dveřmi stáli dva kluci ve vojenském a bavili se s bývalou spolužačkou – naší sousedkou, která stála na červeno-bílém kostkovaném linoleu.

Kdyby mě to tehdy nestálo skoro život, tak by mi to přišlo jako dost dobrý fórek. :o)))