Reklama

Obyčejnou gumičku! Chiméra našla úplně obyčejnou gumičku! Jednou packou ji přišlapuje na zem, zatímco druhou ji zvedá. Jak nepochopitelný může být pro kočku princip pružnosti a natahování! Jak stále znovu ji překvapuje, že už už ji má, a najednou se, v nezměněné podobě, válí kousek vedle! Ta opovážlivost! Ta hanebnost!

I zuby zapojila, aby gumičku potrestala (žvýkali jste určitě každý gumičku do vlasů, vybavte si, jaké to bylo úplně poprvé, vůbec žádnou chuť to nemá, je to nijaké... brrrr), ale ta se vždy poté, co se poddá, vrátí do původního tvaru!

Natahuje ji, střílí s ní nevědomě po celém pokoji, vyvíjí nezměrné úsilí – nic nepomáhá! Jak iritovat může jediná gumička! Kolik bezmoci kvůli ní může to ubohé stvoření zažít! Jak si láme hlavičku nad celým tím předmětem, který ji vydrží zaměstnávat na celé dlouhé minuty a hodiny... Jak dlouho to potrvá, než pohrdlivě odfrkne, aby nepřiznala porážku? Protože gumička zůstane jenom gumička. V nejlepším (nebo nejhorším případě) ji překousne, a tím ji rozbije. Ale spíš ji nechá být gumičkou, stejně jako gumička nechá Chiméru být kočkou.

Kolik takových gumiček ještě budu muset překousnout a zničit, kolik vypláču slzí bezmoci a vzteku, než na ně dokážu pohlédnout a říci: „Hleďme, gumička,“? Protože ono to tou gumičkou může taky pěkně bolet, víte?

Ale jedno je jisté. Po Chiméře přijdou miliony dalších koček, které najdou gumičku a budou do ní kousat. Poprvé. Podruhé. Posté. Čas od času se některá přetrhne, ale jen těm nejkousavějším. Pro ostatní bude ležet v neporušeném tvaru a stavu a nechá do sebe kousat tak dlouho, jak jen to bude malé kousalky bavit. Protože na nich se nic nezmění.

No vida. Už to pochopila a přišla se nechat pohladit. Jenomže... Až konečně jednou dokoušu, kdo sakra pohladí mě?

Zvláštní dovětek: Druhý den jsem vstal a první, na co mi padl zrak, byla ona inkriminovaná gumička. Všechno se zdálo být v pořádku, tento text byl v pořádku napsán... Jenže... Gumička ležela přeložena do tvaru ležaté osmičky. Polil mne spirituální pot. Svatá gumička! Je to pravda, i takto se člověk může spojit s nekonečnem, život má nějaký smysl! Měl jsem padnout na kolena a vzývat ji.

Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem se usmál a řekl: „A hele, gumička!“ a šel dál svou cestou.