Bulvár

Jak cenzor zachránil restauraci

Negativní reklama. Znáte to: Čím víc je něco zakázané, tím víc to přitahuje. A divadelní hra, zakázaná v Bostonu byla nejlepší reklama, které se mohlo Eugenu O’Neilovi dostat.

Jeho drama “Zvláštní mezihra” měla mít premiéru v Bostonu v roce 1929. Ale na poslední chvíli byla zakázaná, protože byla (podle bostonských cenzorů) necudná, zvláštní, plná Freudovských sexuálních podtónů, pocitů viny, promiskuity, manželské nevěrnosti a hrůzo hrůz - i potratu. Když se na hru podíváme dnes s odstupem času a objektivně, zjistíme, že to není nic jiného než běžná telenovela na Nově.

Tak měla hra premiéru v massachusetském městečku Quincy a broadwayské publikum šílelo po zhlédnutí této “zakázané nemravné hry” a přijížděli do Quincy po tisících. “Zvláštní mezihra” – podotýkám – je solidní čtyřhodinové drama o 9 jednáních. Proto divadlo naplánovalo v polovině přestávku dost dlouhou, aby publikum mohlo zajít na večeři. Přes ulici od divadla byla malá restaurace, která příliš neprosperovala a živořila tak tak – až do doby, kdy přišel do města O’Neil se svou zakázanou hrou. Doslova přes noc restauratér viděl zisk své restaurace vystřelit vzhůru jako raketa a večer co večer se během přestávky diváci řadili do fronty, aby se dostali do restaurace na večeři.

Všichni byli spokojeni a hra získala v restauratérovi toho největšího fandu. Přál jí opravdový úspěch a aby se hodně dlouho hrála. Ale každá hra (i ta nejslavnější) musí jednou skončit, divadlo uvedlo svou derniéru a O’Neil začal psát jinou hru pro jiné divadlo. Místní divadlo se vrátilo zpátky k méně kontroverzním hrám, které se odehrály bez nezbytné přestávky na večeři, a zájem o restauraci přes ulici opadl do původního nezajímavého průměru.

A potom zkrachovala burza a začalo období velké hospodářské krize. Ale malá restaurace u divadla – kupodivu – přežívala mnohem lépe, než by člověk v daných podmínkách očekával. Protože hodně lidí z okolí přijíždělo do Quincy shlédnout O’Neilovu hru a večeřeli v restauraci přes ulici, zapamatovali si ji a vraceli se sem i později na příležitostné večeře a weekendy.

Po krizi majitel restaurace podnik rozšířil a brzo se jeho jméno stalo běžným pojmem amerického života. V 1935 již měl 25 restaurací po celém Massachusets, v 1940 už přes 100 po celém východním pobřeží a dnes jich už je přes 1 000 po celých Spojených státech. Tento řetězec restaurací přežil jenom díky tomu, že jeden cenzor v Bostonu nedovolil hrát jednu hru a zvědavý dav přišel do malého městečka se podívat, jak necudný je poslední Eugena O’Neill. Už tehdy viselo jméno majitele nad touto hospůdkou, které visí dnes po celých Státech – Howard Johnson.

   
31.05.2004 - Společnost - autor: Ivo G. Kučera

Komentáře:

  1. [3] Sluníčko sedmitečné [*]

    Já jsem svou restauraci zachránila penězi z burzy. Díky bohu, že existuje etoro návod.

    superkarma: 0 03.11.2015, 12:22:14
  2. avatar
    [2] danca79 [*]

    Já znám Howard Johnson hotel. Ten v Las Vegas byl fakt totálně otřesný no ale i blbý zážitek je zážitek, že?

    superkarma: 0 31.05.2004, 14:31:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme