Jsou nemoci, na které potřebujeme lékaře. A jsou „nemoci“, na jejichž léčbu stačí jeden pohyb rukou. Přečtěte si příběh o otcích starostlivých, lehce hysterických a v diagnóze stejně zdatných jako doktor House.

dad

Jak určitě víte, moje znalosti a praktické dovednosti v oblasti rodina nejsou nikterak hluboké. Když dojde řeč na rodinu, děti, manžely, obvykle k tomu nemám co říct. „Veselé historky z natáčení“ tedy v mém deníku nejsou. Naštěstí to má rodina a mí přátelé docela ochotně dohánějí, a tak vám můžu převyprávět další příběh o otcích starostlivých, lehce hysterických a v diagnóze stejně zdatných jako doktor House.

Vraceli jsme se takhle s manželem z pěkné podzimní procházky. Po příchodu domů jsem se jala připravovat svačiny pro nás i naši devítiměsíční Sárinku. V tom slyším zděšený výkřik: „Zlato, honem, honem, pojď sem!“ Praštila jsem vším a letěla do ložnice. Malá Sárka ležela svlečená na zádíčkách a manžel tvrdil, že je nějaká žlutá, že má žloutenku určitě, tak abych zítra hned ráno jela k doktorce.

Bylo pondělí. Manžel v práci, já doma. K doktorce jsem nešla, malá neměla ani kašel, ani teplotu, bylo to takové naše usměvavé sluníčko, žádnou žloutenku jsem nespozorovala. Zato manžel si po příchodu domů stěžoval na nevolnost. Prohlížel si obličej v zrcadle a hledal, jestli také už nežloutne. Pak se na mě utrhl: „Bylas u tý doktorky?“

Já: „Ne, na co?“
On: „Mám pocit, že už tu žloutenku mám taky, jsem si četl na netu příznaky a mám je.“
Já: „Pak se podívám na tebe, ale teď jdi prosím přebalit Sárku, já tady něco musím dodělat.“

Odešel s malou do ložnice a položil ji na přebalovací pult. Přebalovák máme hned vedle okna. Nedávno jsem na něj koupila novou záclonu, střídají se na ní okrové a červené pruhy.

Manžel zvolá: „Fakt mě štveš. Podívej se, Sára už je žlutá i v obličeji. Ta tvoje nezdopovědnost, teď jí žloutenka oddělá ledviny a...“ A bylo ticho.

Přilítla jsem do ložnice, podívala se na Sáru, rozhrnula záclonu a bylo po žloutence. Na nechápavý manželův pohled jsem reagovala: „A to ti nebylo divný, že tu žloutenku má jenom v ložnici a jinde ne? A že ji má jenom když se do okna opírá sluníčko a žluté odrazy ze záclony dopadají nejen do pokoje, ale i na Sářino tělíčko?“ Manžel se začal smát a říkal, že je jako jeho otec. Ten zase své dceři diagnostikoval se svým kamarádem křivici.

To bylo tak. Romanka byla asi tak čtyřleté děvče, a zatím jedináček. Tchán Romanku oblékl, jelikož bylo ještě chladno, dal jí propínací péřovou bundu na patentky a šli spolu na zahradu. Po schodech dolů šla Romanka před tchánem a tchán pozoruje, že je Romanka nějaká nakřivo a čím dál tím víc!

Nevěděl, co to může být. Šel za svým kamarádem do vedlejšího vchodu, ten měl už tři děti, a tak se tchán domníval, že bude zkušenější než on a nemoc pozná. Inu, ani Franta nebyl o nic chytřejší a pravil: „Čoveče, bych radši mazal do nemocnice. Moje děti to neměly, ale bych řekl, že je to křivice.“
Tchán na to: „No jo, křivice, to mě taky napadlo. Půjdu se zeptat Mileny, ta je zdravotní sestra, mohla by vědět...“
A tak šel milý tchán o patro výš za zdravotní sestrou Milenou. „Miluš, můžeš se mi prosím mrknout na Romanku? Nevím, co jí je. Je taková divná. Asi má křivici. Je celá nakřivo. Co myslíš, mám jet do nemocnice?“
Milena se podívala na Romanku a zvolala: „Jasně, že vím, co Romance je. Houby křivice. Má blbě zapnutou bundu!“

Reklama