Reklama

Můj vztah k hororům se během mého života změnil a sama nevím, co k tomu vedlo. Když jsem byla malá, tak jsem se ráda dívala na horory, kde vystupovaly všelijaké příšery, upíři, zombie... a ráda jsem se bála.

Pak v dospívání jsem začala chodit na horory do kina se svým bratránkem, hrozně mě bavilo se bát a čekat jak to dopadne, zda se oběť ubrání či ne a zda dokáže ničící zlo zastavit. A poprvé, kdy jsem zažila nepříjemný pocit z hororu a i následky bylo, když jsem viděla horor „Horizont událostí".

Film byl o raketě, která letěla do vesmíru a zem s ní ztratila spojení. Za nějaký čas jiná raketa tuto ztracenou objevila a rozhodli se ji prozkoumat, co se tam tehdy stalo. V raketě bylo liduprázdno a zdálo se, že je to nevysvětlitelné, když se objevila videokazeta se záznamem všech událostí. Na lodi byla brána do pekla a všechny lidi to zahubilo, ale ani nedokážu popsat, co se tam dělo.

Už je to pár let zpět a ještě dnes vidím před očima tu hrůzu. Tenkrát jsem nemohla asi 14 dní pořádně spát, když jsem zavřela oči a chtěla usnout, tak jsem viděla tu krev a vnitřnosti, jak tam lítaly... no hrůza! A tak asi začal můj záporný vztah k hororům. Od té doby nemůžu sledovat ani žádný krimi film, kde je nějaký seriový vrah atd. aniž by mě to poznamenalo. Prostě nemohla bych pak zůstat v noci doma sama a v klidu si usnout.

Jednou mi přítel vyprávěl horor, na který se díval. Tenkrát jsme spolu jen chodili a já bydlela ještě sama. Jednalo se o psychopata, který si vybíral oběti a různě je trestal. Dával jim úkoly a v podstatě se museli rozhodnout, buď zachrání sebe a nebo blízkou či milovanou osobu, ale sám zahyne, a to tedy ne zrovna příjemnou" a bezbolestnou smrtí. No a to mi stačilo jen si to poslechnout a moje bujná fantazie začala pracovat natolik, že jsem nemohla usnout ani tak. Ani na televizi jsem nemohla koukat a mít při tom zhasnuté světlo, dokonce jsem musela spát a nechat rozsvícenou lampičku.

A to si představte, že jsem bydlela v prvním patře a těsně nad vchodem. Slyšela jsem každého obyvatele domu, který odcházel či přicházel, nebo ty pejskaře, co chodí pozdě v noci venčit své miláčky. No každý zvuk mi připadal podezřelý. Od té doby má přítel zakázáno horory mi třeba i jen vyprávět a koukat na ně může, až když já jdu spát. Takže já to mám jasné, můžu koukat tak na romantické nebo historické filmy. A jediné, co snesu z kriminálek, je tak Kobra 11 nebo Big Ben.

Nevím, proč se můj vztah k hororům tak změnil. Snad že jsem začala poznávat, že v normálním životě to taky není někdy legrace a bojovat s realitou mi úplně stačí. A když chci trošku hororu, tak si zapnu televizní zprávy.

S pozdravem Lenka


Děkujeme za pěkný příspěvek.

Jak jste na tom s horory Vy, ženy-in? Sledujete je rády? Nebo se jim raději vyhýbáte? Jaký je Váš oblíbený horor? A jaký byl první?

Napište nám o svých hororových zážitcích na redakce@zena-in.cz!