Reklama


Zpravidla zvesela popisujeme každou chvíli nešvary a zlozvyky našich drahých poloviček. Jsme shovívavé a přistupujeme k jejich fotbalu, plechovkovému pivu, ponožkám stojícím v rohu místnosti či chrápání s úsměvem.
Jenomže když provedeme řádnou a mnohdy nepopulární retrospekci našich zářivých vlastností, jistě dojdeme i my k, jak jinak než roztomilým, nešvarům, kterými zase „prudíme“ my je.
Než se pustím tak trochu do střelby do vlastních řad, řeknu jen, jestli ono právě tohle není nakonec to nejspecifičtější, co nás drží pohromadě. Kdo to řekl, že „člověka nemilujeme pro jeho klady, ale pro jeho zápory“?

Já se cpu a ty zase chrápeš!
Je půl druhé v noci. Skončila jsem s prací, připravila potomkovi svačinu na druhý den, přemáchla ponožky, nacpala nádobí do myčky a dostala jsem hlad. Tak jako pokaždé v tuto dobu.
Už se těším, jak si vlezu do postele, chňapnu sušenky, naliji si mléko, rozevřu časopis a jako kulisu si pustím Animal planet nebo Spektrum.
Pohledem doprava spatřím drahouška, kterak spí jako… špalek je tichý, takže jako sbíječka.
Ne nadlouho.

„Prosim tě buď tak laskavá a ztlum tu televizi, protože mimo tebe všichni normální lidi na půlce světa chtěj spát. I já. Ráno se probudím s pytlema pod očima a na zádech budu mít opět milion drobků z těch tvých pitomých sušenek. Co to je za model, že se cpeš v posteli? Na co musíš číst a ještě se dívat na televizi? Do toho svítí lampička. Dyť já jsem chudák!“

Tak teď nevím, terorizuji ho?

Asi jo. OK. Tak já to vypnu a počkám, až zase zabere. Zabral a jeho spánek zaznamenala půlka města.

„Hele promiň, ale když tě budí televize a šustění papírku, jak to, že tě neprobudí tvoje vlastní chápání? Srovnáním síly decibelů je to jako technoparty vedle čajového dýchánku.“
 
„Sebe neslyšim, ztlum to nebo to vypni a spi.“

„Jenže já bez tohohle rituálu prostě neusnu. Musím se odreagovat, mám hlad, v kuchyni je mi zima a navíc mi tahle pohoda dělá dobře. Ty zase chrápeš, no. Taky sebou mrskáš a sténáš a rozpínáš se na moji půlku. Víš, co to dá práce, než ti sundám údy z mýho břicha, vyjmu tvůj loket z mého oka a nohama tě dotlačím do tvého teritoria? A když na tebe mlaskám, naše kočky za dvěřma ložnice dostávají záchvat, přilákám všechna zvířata z okruhu několika kilometrů, ale s tebou to ani nehne. Každý máme něco.“

Něco pro tebe mám!
Koupil mi obrovská bezdrátová sluchátka. Zakrývají mi tři čtvrtiny hlavy. Asi má rád „Vesničko má středisková". Vypadám totiž přesně jako „Otík“.

Vyndej tu srst z mý žiletky!

Jasně, že existují žiletky na nohy speciálně pro ženy. Jenomže když ona ta jeho s výkyvnou hlavou je zrovna po ruce a je parádně ostrá. Pravda, zacpané drážky mezi žiletkami vzápětí trochu zabrání mužovu kvalitnímu oholení. A tak se stává, že hodinu před důležitým jednáním vyleze z koupelny rozzuřený býk a jeho tvář vypadá, jako by se holil střepem. Maličké náplasti v počtu tři na jeden čtvereční centimetr také nepůsobí seriózním dojmem. „Vyndej tu srst z mý žiletky!“
Ne, není v té chvíli láskyplný.

V koupelně máš překvapení!
Je to dobrák. Pořídil mi depilační krém.
Ráno jsem ovšem měla po nohách a dlaních víc pupínků, než je máku na rohlíku. Strašně to svědilo a otekly mi prsty.
„To jako je pomsta, jo?“ Netušil, co to způsobí, ale smál se, div se neudusil.

Trvalo mi v noci tři hodiny, než se mi povedlo vyměnit vinětu z pěnového tužidla a pěny na holení a do pasty na zuby jsem injekcí natlačila masážní francovkový krém. Smála jsem se, div jsem se neudusila...